ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 52

Aidan křečovitě sevřel opěradla křesla. S doširoka otevřenýma očima, se díval na Samanthu a zhluboka oddychoval.

 Vůbec ji nepoznával. Evidentně ho sváděla, a musel přiznat, že se ji to i velice dařilo. Jeho vzrušení, bylo na vrcholu. Připadal si jak před zhroucením. Toužil po ní tak moc, až ho celé tělo bolelo.

 Bylo to zcela jiné, než s děvkami, které si bral, aby na ní zapomněl. Tehdy se pokoušel ukojit jenom svůj chtíč. Potřebu. 

Nyní, potřeboval ukojit i svou vášeň, a nakrmit své srdce. Miloval ji. Nikdy, ji milovat nepřestal.

 Své pochyby a otázky na její hlavu, proč ho opustila, a zda ho miluje, odsunul prozatím do nejzazšího kouta mysli. Nedokázal totiž myslet a soustředit se na nic jiného, jak na ní. Na to, jak se mu provokativně nabízí. 

Vypadalo to totiž, že se ho rozhodla naprosto odrovnat. Po té, co ho skoro svlékla, se položila na jeho nejoblíbenější hračku. Na jeho dřevěnou kozu, sloužící k tomu, aby ji mohl naprosto znehybnit, v jeho nejmilejší poloze. S prdelkou vystrčenou proti němu. 

A přesně v této poloze, se zrovna nacházela. Určitě neměla ani tušení, k čemu slouží, ale její pózy, které prováděla, vlníc zadečkem proti němu, ho zvedly ze židle.

 Byl již do půl těla nahý, s rozepnutým poklopcem. Pomalu přistoupil až k ní. 

Ležela ohnuta přes kozu na břiše. Paže před sebou, vložila zcela správně do žlábků na ruce. Nohy měla pokrčeny v poloze do vé. Klečela na vypolstrovaných klekátkách, a když se objevil před ní, smyslně zamrkala. Vůbec jí to nevyvedlo z míry. 

Zadíval se jí do očí, a pak bez jediného slova, sáhl k jejím rukám. Chvíli zůstal tak. Držíc její zápěstí, v připravených okovech. 

Teprve nyní, si všimla, k čemu vlastně slouží. Neucukla však. Jen mu pohled opětovala a čekala.

 Obě její ruce, bez toho, aby přerušil oční kontakt, zaklapl kovovými pouty naráz. 

Pak se pomalu přesunul za ní, a totéž, udělal i s jejíma nohama. Pevně je sepnul v okovech.

 Nemohla se nyní ani hnout. Zadeček měla vystrčen proti němu, s rozkročenýma nohama. Nabízel se mu tak pohled, přímo nadpozemský. 

Postavil se před ní, a prstem jí nadzdvihl bradu, aby se mu podívala do tváře. Byla stejně vzrušená, jako on. Sotva popadala dech. Přejel palcem po její líci, ale mlčel. Jakoby čekal, co řekne. 

„Aidane..." vypravila ze sebe konečně, „vezmi si mě." 

Přesně na to čekal, ale stejně povytáhl obočí v překvapení. Jeho něžný a plachý andílek. Zcela mu byla dána napospas, a její oči vlahé vzrušením, ho usvědčily v tom, že po něm touží.

 „Pomiluj mě..., prosím..." zasténala, „již to déle nedokáži snést."

 „Ani já, Andílku," zašeptal, stále hladíc její tvář, „jen potřebuji vědět..., že jsi si jistá, že víš, co se stane. Že jsi připravená."

 „Na všechno!" vydechla ihned, a jistě, to tak i myslela. Poznal to z její tváře. Z jejího dechu. Z toho, jak se třásla vzrušením. 

Z toho, jak se na něj dívala.