ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 55

Již se pomalu rozednívalo, když se Aidan probudil. V náručí držel spící Samanthu. Jednou rukou objímala jeho nahou hruď, a spokojeně oddychovala. 

 Okolo jeho srdce, se rozlilo příjemné horko. Bylo to poprvé, od té doby, co odešla, kdy se pořádně vyspal. 

Vlastně se jí ani na nic neptal. O nic ji nežádal. Po té, když vyvrcholil do jejího těla, a trochu se vzpamatoval, beze slova ji odpoutal, vzal ji do náručí a odnesl do své postele. 

Pak ze sebe shodil zbytek oblečení, přivinul si ji do náručí, a snad během pár okamžiků usnul.

 Potřeboval to jako sůl. Nevyspal se skoro celé dva měsíce, co byla pryč, a od té doby, co byla zde, to nebylo o mnoho lepší.

 Nemluvil. Nepotřeboval mluvit, jen ji potřeboval cítit vedle sebe. A snad se i bál toho, co mu řekne. 

Tak moc, se bál slyšet z jejích úst to, že ho nebude schopna nikdy milovat. Jenže to bylo jediné, po čem toužil. 

Co když je to z její strany jen přitažlivost. Touha. Chtíč? Přeci by jinak nikdy neměla touhu, ho opustit. 

Celou tu dobu, si přísahal, že se již od žádné ženy, ani od ní, nenechá znovu omámit. Ovšem zjistil, že jí, nikdy nedokáže odolat. Miloval ji tak moc, až se toho děsil. 

Ještě nikdy necítil k žádné ženě, něco takového. Ale líbilo se mu to. Líbila se mu představa, že již není sám. Že na něj čeká zase v jeho posteli. Že je někdo, kdo ho miluje. Ne, pro jeho peníze a moc. Pro jeho postavení a slávu. Pro jeho pověst, ale proto, jaký je. 

Však milování s ní, bylo pro něj jako zázrak. Žádná jiná žena na světě, pro něj nikdy nebyla tak vzrušující, jako ona. 

Zatoužil i po tom, od ní slyšet, že milování s ním, je pro ni nádherné. Musel se usmát, když si vzpomněl na to, jak ho jeho nesmělý andílek svedl. Vůbec by to do ní neřekl. 

A byl zvědav, jak na ní působilo jeho slastné mučení. I když si musel přiznat, že se ještě hodně krotil. Nechtěl ji napoprvé moc vyděsit. Ale podle jeho zkušeného názoru, si to užívala stejně, jako on. 

Najednou se zachrula v jeho objetí a rozespale vzhlédla, do jeho tváře. Zčervenala, ale neodtáhla se.

 „Dobré ráno, Andílku." Zašeptal, a srdce se mu rozbušilo jako splašené.

 „Dobré ráno." Vydechla a sklopila zrak. 

Odhrnul jeden neposlušný pramen vlasů z jejího obličeje, a placem přejel po její tváři. Najednou nevěděl, co říci. 

Pátral v jejím obličeji, a hledal slova, kterými by vyjádřil, co cítí. Však ještě zvečera, byl přesvědčen, že ho už nechce. Že její oběť, byla jen a pouze, pro dobro jejích bratrů. 

Nebylo totiž jednoduché pro nikoho, se jen tak dostat do jeho přízně a pod křídla jeho mafie. Byl přesvědčen, že moc dobře věděli, že on, jejich zástavu, v její podobě příjme. 

„Čeká mě velmi důležitá schůzka," řekl konečně, „musím odejít, ale až přijdu, musíme si promluvit, Samantho."

Přikývla a poznal, že se na její tváři, objevili obavy. I on, je měl.

 Moc dobře věděl, že celý den, bude jako na trní. Ale nehodlal dál pokračovat v něčem, co by nemělo jakousi budoucnost. 

Nepotřeboval milenku. Měl jich kolik, si jen mohl přát. A všechny, by mu rády vyplnily cokoliv, by mu na očích viděli. Po tom, on ale už netoužil. Ne, od té doby, co se bezhlavě zamiloval.