ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 58

Samantě se z očí spustily slzy. Polkla, aby je zahnala, ale bylo to silnější, než ona. Však jeho vyčítavý pohled, byl tak pravdivý.

 „Jsi všechno, jen ne to, co jsem si o tobě myslela," zavzlykala, „když jsem s tebou, cítím se v bezpečí. Ochraňována. Milována. Cítím se s tebou tak, jak jsem se nikdy v životě necítila. Vím, že bys mi nebyl schopen ublížit. Ranit mě. Podvést. Věřím ti, Aidane. Věřím ti každé slovo, a každé pohlazení." Na moment se odmlčela.

 Stále nehybně stál, a díval se na ní tak, že se jí slova vzpříčila strachy v krku. Ale vyložila si jeho pohled špatně.

 I on, měl co dělat, aby zabránil svým slzám. Však představa, že o ni přijde, byla přímo zničující. A ona mu teď říká, že od něj nechce odejít? Že snad, by mohla k němu něco cítit?

 Srdce se mu znovu rozbušilo na poplach. Potřeboval to od ní ale slyšet. Potřeboval vědět, že se jeho smysly nemýlí. 

„Dobře," zašeptal konečně, „to ale stále nestačí, Samantho. Jsem sice rád, že jsi pochopila, že nejsem až takový, jak sis o mě myslela, ale to nic nemění na mém rozhodnutí. Nevidím v tom stále důvod k tomu, abys zůstávala." 

Chvíli kroužil v její tváři. Snad nekonečně dlouhou dobu. Sledoval, jak jí po tváři tečou slzy, a toužil jí je setřít a schovat ji ve svém náručí, ale když stále nic neříkala, povzdechl si a hnul se k odchodu.

 „Neodcházej! Prosím!" vykřikla skoro vyděšeně, „odpusť mi to, jestli můžeš," zavzlykala, „jsem tak hloupá. Moc pozdě, jsem si uvědomila, svou chybu." 

Aidan se zastavil v pohybu. Jeho rozum, mu říkal, že té bolesti, již bylo dost. Jeho srdce, však mluvilo jinou řečí. 

„Jakou chybu, máš na mysli, Samantho?" řekl zcela klidně. Až z toho Samanthu zamrazilo. 

„Tu největší. Největší, ve svém životě!" dívala se mu do očí, a najednou věděla, že pakliže nic neudělá, ztratí ho navždy, „to, že jsem od tebe odešla. Nikdy jsem to neměla dělat. Nikdy, Aidane. Protože, jsem si teprve po té, uvědomila, jak moc...., tě miluji!" 

Aidan polkl. Díval se na její křehké tělo, shrbené, pod jeho pohledem. Slzy ji neustále tekli po tváři, a provinile klopila zrak. 

Nemohl uvěřit tomu, co slyší. Miluje ho? Dvěma kroky, překonal vzdálenost mezi nimi. Pak ji prstem nadzdvihl bradu, a donutil ji, aby se mu podívala do tváře.

 „Řekni to ještě jednou," zašeptal, „chci to slyšet ještě jednou, Samantho." 

„Miluji tě, Aidane," vydechla, „celou tu dobu, co jsem byla pryč, jsem nedokázala myslet na nic jiného, jak na tebe. Milovala jsem tě již tehdy, ale..." schovala tvář do dlaní, „jsem tak hloupá. Vůbec nevím, proč jsem to udělala. Měla jsem jen takovou radost, že vidím své bratry a..." více ze sebe již vypravit nedokázala. A nedokázala se na něj ani podívat. Jen čekala, na svůj rozsudek.

 Pak ucítila jeho prsty na své tváři. Pomalu stíraly slzy, z jejího obličeje.

„Podívej se na mě, Andílku." Uslyšela nad sebou. 

A když vzhlédla, všimla si, že i jemu, po tváři tečou slzy.