ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 15

Aidan přiběhl do kuchyně a Matylda se na něj překvapeně podívala. Vypadal, jak kdyby zrovna vylezl ze sprchy, jen si přitom zapomněl sundat kalhoty.

 „Ten vývar, Matyldo." Vydechl. A bylo na něm znát, že spěchá. 

„Samozřejmě, pane," usmála se Matylda pod fousy, „mám vám ho přinést?" odvětila a otočila se ke sporáku, „ a jak jí je?" 

„Již o mnoho lépe, Matyldo," zabručel, „zřejmě má Delroy štěstí. Byl jsem rozhodnut, mu sebrat jeho licenci." 

Matylda jen přikývla. Věděla, že by byl toho schopen. Patřilo mu celé město, a všichni z něj měli obavy. Něco takového, by pro něj bylo to nejmenší. 

Ne, že by byl zákeřný a zlý, ale nesnášel lež. A o své lidi, se vždy tvrdě zasadil. I když tohle bylo něco jiného. Věděla to i ona. On se o ni bál, a udělal by pro ni vše. I když si sám, ještě evidentně neuvědomoval, že to, co k ní cítí, je láska.

 Ale vidět ho tak jak nyní, bylo pro Matyldu opravdu štěstí, ve které doufala již dlouho. Však byl skoro její syn. A jeho samota, trýznila dlouho i jí.

 A tato dívka, zdála se jí být jiná, než ostatní. Všechny ženy, které zatím poznala, viděli především jeho velkou moc a peníze. Nemilovali ho. Lepily se na něj jako mouchy na mucholapku, ale všechny do jedné, dychtily po tom, stát se ženou bosse mafie Casa Mio Onore. Ne, ženou Aidana Kane, muže, do kterého se zamilovali. A Matylda věděla, že mezi těmi dvěma muži, je veliký, propastný rozdíl, i když se stále jednalo o jednoho jediného. 

 „Odnesu si ho sám, Matyldo," zamračil se, když si vzpomněl na doktora, „cítí se opravdu lépe. Vykoupal jsem ji, a chci ji nakrmit." 

Matylda povytáhla obočí a přikývla. Nemohla se ubránit úsměvu, který ji přelétl přes tvář. Byla ovšem ráda, že si toho nevšiml. 

„Měl byste se také najíst, pane. Pakliže hodláte pokračovat takto dále, musíte být i vy, silný."

 Aidan taktně přešel její narážku. Jako vždy. Ona byla opravdu jediná, která si mohla dovolit, mu cokoliv říci.

 „Slibuji, že na večeři přijdu dolů. Musím ostatně vyřídit pár telefonátů. Budu tedy po té, po tobě chtít, abys ji pohlídala." Sebral ze stolu misku s vývarem a otočil se k odchodu. 

Vyběhl schody a vešel do svého pokoje. Stále ležela na svém místě, a to ho trochu uklidnilo.

 Nikdy se necítil tak nervózní, jako nyní. Z pod deky, na něj vykukoval pár nádherných, černých očí, a když se setkal s jejím pohledem, sklopila zrak. 

„Tak jsem tu." pronesl do ticha a postavil misku na stolek vedle postele. 

„Můžu..., můžu se najíst sama." Zašeptala a nahlas polkla, když se nad ní vztyčil v celé své kráse. Jeho nahá hruď, ji přitahovala jako magnet. 

„Nepřichází v úvahu!" zavrčel a sklonil se k ní, „udělám to sám! Ještě včera, bys neudržela v ruce ani papír." Pomohl ji, se posadit a znovu ji zabalil do deky až po krk.

 „Ale vážně už je mi lépe." pokusila se zaprotestovat, zabalena opět tak, že se nemohla pomalu ani hnout. 

„To má také doktor jediné štěstí!" procedil skrz zuby, „ale nehodlám nic riskovat!"