ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 66

Samantha zůstala sedět jako přikovaná. Dívala se do modrých očí, klečícího muže, a srdce se jí rozbušilo jako o závod.

 Několik dlouhých chvil, jí trvalo, než ji došla celá situace. Nemohla uvěřit tomu, že tu klečí na kolenou, a prosí ji o to, aby si ho vzala. Jeho. Aidana Kena Ainswortha.

 Měla by se stát ženou, nejobávanějšího mafiána na světě? Muže, před kterým se každý třese a plazí po kolenou? Zvládla by roli manželky, někoho takového? Polkla, a zalapala po dechu.

 „Aidane." Vydechla, ale na nic dalšího se nezmohla. 

Do očí, se jí nahrnuly slzy. Uvědomila si totiž jednu věc. On dává všanc všechno. Všechno, jen kvůli ní. Klečí tady, před zraky své ochranky, zaměstnanců a hudebníků, a čeká na svůj ortel. Bylo i docela možné, že nějaký paparazzi, bloudí kolem. A to všechno, jen kvůli tomu, že ji miluje.

 „Samantho," zašeptal Aidan, nespustíc z ní oči, „miluji tě. Nemůžu bez tebe žít. Řekni ano, prosím." Ztěžka polkl. 

Překvapení a váhání, v její tváři ho úplně děsily. Najednou si byl jist, že by nedokázal ani vstát, jak měl nohy těžké, jakoby přikovány k zemi. 

„Samantho," zkusil to znovu, „miluješ mě?" 

„Ano." Vydechla bez přemýšlení.

 „Toužíš po mně? Chceš mě?"

 „Ano." Odpověděla znovu.

 „A máš ze mě strach? Bojíš se, toho co představuji? Věříš tomu, že bych byl někdy schopen, byť slůvkem, ti ublížit? Že můj úřad, mé jméno, mé postavení, a to, čím jsem, bych někdy, jakkoliv, dokázal použít proti tobě?" 

„Ne!" skoro vykřikla. Byla si jistá, že to, by nikdy neudělal.

 Vlastně byla přesvědčená o tom, že i když je to, čeho se tak bála, je to ten nejlaskavější a nejchápavější muž, jakého kdy poznala. 

„Tak vidíš, Andílku," zašeptal něžně, „zeptej se svého srdce." Zakroužil v její tváři, a chvíli čekal, jakoby jí dával čas na rozmyšlenou. Pak se zhluboka nadechl.

 „Vezmeš si mě, Andílku?" dostal ze sebe třesoucím hlasem. 

Samantha zakroužila v jeho tváři a polkla slzu. Nedokázala tomu zabránit. Tolik lásky a pochopení, něhy a touhy, v tak výjimečném muži. 

„Ano." zašeptala sotva slyšitelně. 

„Ještě jednou, Andílku. Řekni to ještě jednou, prosím." Zaúpěl, s bušícím srdcem. Potřeboval se přesvědčit, že ho jeho sluch neklame. Že mu jen jeho smysly, nenalhávají to, po čem tak touží.

 „Ano! Vezmu si tě, Aidane Kane Ainsworthe. Vezmu!" vykřikla, a na tváři se jí objevil úsměv.

 Konečně se i na Aidanově tváři, objevil úlevný výraz. Třesoucí rukou, jí nasadil prsten, a pak se  postavil. V očích mu zajiskřilo, když mu skočila do náručí a sevřel jí na své hrudi.

 „Bože, Andílku," zašeptal u jejího ucha, „to už mi nikdy nedělej. Myslel jsem, že mě každou chvíli raní mrtvice." Hladově se přisál na její ústa. A bylo mu úplně jedno, zda, a kdo, se na ně dívá. Bylo mu jedno úplně vše. 

Konečně měl svého Andílka. Svého vlastního, Anděla strážného. 

***

 Další kapitola. Snad se bude líbit. 

Jen jsem chtěla poděkovat za komentáře a odpovědi v Konverzacích, nebo ve zprávách, jak chcete.

 A pro ty, kteří mě nesledují, a tudíž jim ani nemá možnost přijít upozornění, jsem jen chtěla říci, že pakliže budou chtít se zúčastnit, budu poctěna. 

Děkuji.