ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 34

„Věříš mi, Samantho ?" zašeptal Aidan, a zadíval se na ní trochu zoufalým pohledem. 

Samantha zalapala po dechu. Sklouzla zrakem ke dveřím ve stěně, a pak k jeho tváři. 

Jeho nevinný výraz, plný očekávání. Něha v jeho očích a naprostá bezelstnost, se kterou se k ní choval, ji utvrdila v tom, že ano. Věřila mu. Každičké slovo.

 Věděla, že by ji nikdy nelhal. A byla si i jistá, že by nikdy neudělal nic, proti její vůli. Sama byla překvapena z obratu jejího smýšlení o něm. Však byli doby, kdy jeho pouhé jméno, v ní vyvolávalo husí kůži.

 A nyní? Dala mu dobrovolně svoje panenství. Souhlasila s tím, že se stane jeho milenkou. A teď dokonce s bušícím srdcem, a velkou zvědavostí, toužila spatřit, co se skrývá v oné místnosti.

 „Věřím ti, Aidane." Vydechla a sklopila zrak.

 Styděla se sama před sebou, a vlastně ani nevěděla proč. Byla sice nezkušená, ale trochu tušila, co by se tam mohlo skrývat. Zkazky o jeho dominanci, a jeho sexuálních hrátkách, které její bratři dávali mnohdy k dobru, znala z paměti. 

„Dobře," řekl Aidan a pohladil ji po tváři, „tedy pojď. Něco ti ukážu." Vzal ji za ruku, a když zaváhala, jemně ji stiskl.

 Zaváhala, ale spíše studem, ze své nahoty. Možná, i ona představa, co se tam skrývá, vyvolávala v ní nesmělost. 

„Andílku," cvrnknul ji do nosu, „přede mnou se nemusíš stydět. Tady jsi nyní doma. Zde..., u mě. A já bych chtěl, abys přede mnou neměla žádné zábrany. Ani já je nemám." Postavil se, a jeho oči zajiskřily.

Samantin zrak, znovu sklouzl k jeho rozkroku. 

„Bože! Jak miluji tu tvou plachost a nesmělost." Zasmál se zhluboka, když si všiml jejího pohledu. 

Vzal ji za ruku, a odvedl ji ke vstupu do pokoje. Postavil ji doprostřed tmavé místnosti, a vrátil se ke dveřím. 

Zmáčkl vypínač, a celá místnost, se rozzářila temně rudou barvou kahanů, visících na zdi.

 Samantha do široka otevřela oči a zprudka vydechla. Něco takového, ještě nikdy neviděla. Slyšela vyprávění, o oněch sexuálních praktikách, ale nedovedla si dost dobře představit, co to obnáší.

 Lapajíc po dechu dívala se kolem a srdce jí bušilo jako o závod. Měla pocit, jakoby se ocitla v jakési snad středověké mučírně. 

Byla to veliká místnost, které vévodila obrovská, kulatá postel, se saténovým, červeným prostěradlem.

 Všude okolo, se nacházelo plno podivných, a jí neznámých konstrukcí. Jakési křeslo s pouty. Dřevěná lavice s úchytkami na nohy. Dřevěný kříž s kováním. Ocelový pranýř. Rozporky na nohy a tělo. Klekací lavice. Ze zdi, i ze stropu vyseli okovy a zvláštní houpačky. Na stěnách, a na poličkách leželi pouta, bičíky, rákosky a důtky. Roubíky, okovy a vodítka. Provazy, řemeny, řetězy a kožené pásky. 

Aidan stál u dveří, a čekal. Díval se na její reakci. Koukala se kolem, a téměř nedýchala. Oči měla dokořán otevřené, a lehce se třásla. 

„Víš, na co to je, Andílku?" zašeptal konečně. 

Otočila se na něj téměř vyjeveně, ale lehce přikývla. „Já..., vím..., slyšela jsem o tvých..." polkla. Najednou ji to nepřipadalo tak děsivé, jak v jejích představách, když ho ještě neznala.

 „Z ničeho co je zde, nemusíš mít strach, pakliže věříš mně." Pronesl do ticha a hnul se směrem k ní. Vzal její tvář do dlaní a jemně přejel po kontuře jejího obličeje. 

„Nebudu na tebe spěchat, Samantho. Nebudu tě do toho ani nutit. Něco takového, musí vycházet z nás obou. Oba dva, musíme vědět, že to chceme. Ale věř, že až přijde ta chvíle, a ty svolíš, již nikdy, to nebudeš chtít jinak." 

Samantha povytáhla obočí a nevěřícně zatřásla hlavou. 

„Věř mi," usmál se, „není to zde pro tvé mučení, ale pro tvoji rozkoš. A pro mou fantazii, se kterou si tě dokážu podvolit a přivézt tě k orgasmu, Andílku. Na tisíc různých způsobů. Dokážu v tobě vyvolat takovou rozkoš a touhu, že nebudeš schopna myslet, ani uvažovat."