ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 64

Když si po několika hodinách vášnivého milování, Aidan přivinul Samanthu na svou hruď, a políbil ji do vlasů, uvědomil si jednu věc. Toto je první, jediná, a poslední žena, kterou kdy opravdu miloval. 

Zcela, a bez kompromisně jí podlehl. Netoužil jen po jejím těle, ale i po její duši. Byla jediná, vedle které dokázal ležet, aniž by si ji vzal. A již dávno pochopil, že to je tím, že nepotřebuje krmit jen své tělo, ale konečně dostala svůj díl, i jeho duše. Srdce, které se po tak dlouhou dobu, cítilo tak osamoceno.

 „Bože, Andílku," zašeptal do jejích vlasů, „víš vůbec, co se mnou děláš? Máš tušení o tom, cos dokázala?" Nevěřícně zamrkal. 

Nečekal její odpověď, jen stále udiveně přemítal, o svém rozpoložení. Ona jediná, dokázala zkrotit ďábla uvnitř něho. Ďábla, za kterého se sám považoval. 

Moc dobře věděl, jak na ženy působí. Padaly před ním na kolena a samy se mu nabízeli. Chtěli ho. Ne jen pro jeho fyzickou krásu, ale hlavně pro jeho bohatství. Moc a postavení. A ona? Byl si jist, že ho konečně miluje někdo proto, jaký je. 

„Jsi jediná, kvůli které, jsem už po několikáté, vybouchl, bez přičinění. Vzrušuje mě už jen tvá pouhá přítomnost. Vzrušuje mě tvé tělo, Andílku. Ale hlavně mě vzrušuje tvoje krásná duše."

 „Myslím..." vydechla Samantha, a vzhlédla k němu, „myslím, že to cítím stejně," zčervenala, ale statečně se mu dívala do tváře, „zamilovala jsem se do tebe proto, jaký jsi. Ne proto, že tvoje mužství je..., je..." polkla, a teprve sklopila zrak. 

Jeho oči zajiskřily, na jeho rozesmáté tváři. Překvapeně povytáhl obočí. Jeho Andílek, opravdu konečně vystrkuje růžky. Konečně se nestydí ukázat, ani mu říci, co chce a cítí. A moc se mu to líbilo.

 Byl stále ještě překvapen z toho, jak ho dokázala svést. Jak se mu sama předvedla, v tak erotickém tanci smyslnosti. Něco tak odvážného, by od ní nikdy nečekal. Ale bylo to vzrušující. Omamné a tak nádherné. Jeho bujná fantazie, si to užila tak, že se ho nemusela ani dotknout, a dostavil se jeho jistě nejkrásnější orgasmus, jaký kdy zažil. 

„Vážně?" usmál se, a cvrnknul ji do nosu, „vážně mě miluješ pro moji duši, ne kvůli mému nadměrnému vybavení?" na tváři se mu usídlil bělostný úsměv.

 Její vyznání, ho zahřálo na srdci. A měl pocit, že se oněch slov, stále nedokáže nabažit. Však je slýchával, tak málo.

 Jeho matka zemřela, když byl ještě malý. Jeho otec, ho vychovával tvrdou rukou, a jen jeho chůva, dávala mu lásku, po které toužil jako dítě. 

A když po té, zatoužil i po jiné lásce, přišlo rozčarování. Pro jeho postavení bosse mafie, a nezměrné bohatství, ženy po něm šílely. Avšak jejich láska, nebyla upřímná. Nebyla taková, po které prahlo jeho srdce.

 „Řekni to ještě jednou, Andílku," zasténal toužebně, hladíc ji palcem po tváři, „potřebuji to slyšet. Prosím." 

„Miluji tě, Aidane. Opravdu tě miluji." Zašeptala, a opětovala mu svůj pohled.

 Polkl a srdce se mu rozbušilo, jako na poplach. 

„Nemáš asi ani ponětí, jak já, miluji tebe, Andílku. Tak moc, až se toho děsím."