ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 72

„Řekni tady, mé budoucí ženě ještě jednou, cos ji pověděla v tom salónu!" zavrčel Aidan. 

Zuzana se začala ještě více třásti. Otočila se na sedící Samanthu a v očích se jí objevili slzy.

 „Nezlob se na mě," vypravila ze sebe, „žárlila jsem." 

 Samantě se rozbušilo srdce. Nenáviděla tu ženu tolik, ale najednou, jí ji bylo líto. Žárlivost je emoce, kterou zrovna ona, dokázala pochopit. Protože jí došlo, že jen proto, že jí cloumala žárlivost, o něm pochybovala. 

„To mi ovšem nestačí, Zuzano!" ozval se znovu Aidanův hlas, „je mi zcela jasné, že při první příležitosti, to uděláš zas. Pro tebe ne, neznamená odpověď! Několikrát jsem ti řekl, že je mezi námi konec. Několikrát, jsem tě důrazně upozornil, aby ses ode mne držela dál, ale neposlechla jsi..." na moment se odmlčel.

 Měl na ní takový vztek. Však kvůli ní, málem přišel o to nejcennější, co má. Udělal by cokoliv, aby Samantha uvěřila tomu, že bez ní nedokáže žít. Aby uvěřila, že žádná jiná žena, od té doby co ji ochutnal, neexistuje. 

„Byla jsi jedna z mnoha, Zuzano! Děvka, která uspokojovala moje potřeby. A já..., ti za to sakra dobře platil! A byla sis tím vědoma! Nic jiného, jsem od tebe nikdy nečekal. Nikdy..., jsem ti nedal sebemenší naději na to, že bys mohla být něco víc. Ty nevíš, co je vzrušení. Láska. Chtíč. Tvojí postelí prochází denně tolik mužů, že nemáš ani ponětí o tom, co je opravdové milování." Skoro mu přeskočil hlas, jak byl rozčilený. 

Bylo mu jasné, že hraje jen na Samantiny city. Znal ji jako své boty. Úplně v klidu, si nalil ještě jednu sklenku. 

Jeho klid, chlad, a zjevná nenávist, Zuzanu děsila. Věděla, čeho je schopen. Věděla, co jí hrozí. On byl někdo, s kým si nebylo radno zahrávat. A pakliže někdo ohrozil to, co miloval, dokázal být tvrdý a neústupný. 

Hodil do sebe obsah další sklenky, a s ledovým klidem, odhrnul cíp svého saka. Pak vytáhl pistoli.

 Zuzana zalapala po dechu, když jí na ní namířil. 

„Ne! Prosím! Už to nikdy neudělám! Nikdy!" otočila se vyděšeně na Samanthu, „lhala jsem ti! Jsem jen děvka, kterou šukal, dokud tě nepotkal. Od té doby, co tě zná, se mnou nic neměl!" sklopila hlavu až k zemi a naplno se rozplakala. Aidanova namířená pistole na její hlavu, jí přinutila říkat pravdu. 

„Aidane, nedělej to. Prosím!" zaúpěla Samantha a prosebně se na něj podívala. 

„To nevím proč," zamračil se, „myslíš, že by to neudělala znovu? Že by se při první příležitosti, mě znovu nepokusila získat, Samantho?" opovržlivě si odfrkl směrem k Zuzaně, „udělá to znovu. Pro mou moc. Mé peníze. Mé postavení. Ona je jako vosa, kterou přitahuje sladké! Jen co se trochu oklepe, udělá to! A já..., již ti nehodlám vysvětlovat, že to není pravda, když mi sama nevěříš!" Natáhl kohoutek, a Zuzana přitlačila svůj obličej až k zemi. 

„Aidane! Prosím!" vydechla znovu Samantha.

 Byla si vědoma, že ho k tomu dohnala, ale zrovna tohle nechtěla. Nechtěla mít na rukou, její krev. Nahrnuly se jí slzy do očí. Dohnala muže, kterého miluje, do takové krajnosti, a nejraději by si nyní nafackovala.

 Však mu v hloubi srdce věřila. Cítila, že mluví pravdu. Vždy, s ní jednal na rovinu. A když si vzpomněla, jak několik posledních dní, demonstrativně předstírala spánek, a přitom věděla, že po ní touží, raději by se neviděla. 

Cítila dokonce, jak jí něžně hladí po vlasech. Jak se s láskou, tak aby ji nevzbudil, dotýkal jejího bříška. A ona schválně, nereagovala. Snad si myslela, že ho tím potrestá? Teprve nyní si uvědomila, že to byla blbost. Věřila mu přeci, tak vlastně nechápala, svoje chování. 

„Aidane. Kvůli mně! Nedělej to!" vykřikla a prosebně se zadívala do jeho modrých očí, „kvůli našemu dítěti. Prosím. Nechci mít na rukou, její krev!"

 Aidan zaváhal. Bylo znát, že ho její slova zasáhla. Několik dlouhých sekund, se jí díval do tváře. Pak sklopil pistoli.

 „Odveď, tu děvku!" zavrčel směrem k Dylenovy, „a postarej se o to, abych ji už nikdy neviděl! Protože příště..." zadíval se Zuzaně do očí, „to udělám!" 

Když za Dylenem a Zuzanou zaklaply dveře, změřil si Aidan Samanthu pohledem. Byl smutný a zklamaný. Zničený. Díval se jí dlouho do tváře.

 „Zabil bych ji bez mrknutí oka," vydechl, „bez jediného zaváhání. Kvůli tobě, Samantho. Udělal bych cokoliv, abys mě milovala. Abys mi věřila. Hnul bych zemí. Vesmírem," povzdechl si, „nechal bych se škvařit v ohni pekelném. Šel bych do samotného pekla, pro jediný tvůj polibek."

 Ještě chvíli, se na ni díval, a pak se ztrápeně otočil ke schodišti. Jeho srdce přetékalo bolestí. Na schodech, se ještě ale otočil. 

„Nemůžu nic dělat s tím, kdo jsem, Samantho. Jsem, kdo jsem, a ty..., pakliže mě chceš, se s tím budeš muset smířit."