ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 31

Aidan se posadil na posteli, proti Samantě a změřil si ji pohledem. „Pojď blíž." Zašeptal a lehce přimhouřil oči. 

Posadila se a zaváhala. Cítila se nesvá, v té nádherné košilce, ze které nedokázal spustit zrak. Styděla se. Klopila zrak pod jeho pohledem a celá rudla.

„Jsi nádherná. Nemáš důvod k rozpakům. Pojď blíž. Chci tě políbit." Zopakoval, aniž by se hnul.

 Čekal. Líbila se mu její stydlivost a čistota, snoubící se s neskutečnou odvahou. Byl si vědom toho, jak na ní musí působit. Již jen to, kým byl. 

A ona přesto, za celou dobu, co byla zde, ani jednou nezaplakala. Ani jednou si nepostěžovala. Snášela zradu svého otce, opravdu statečně. 

Konečně se pohnula až na dosah jeho ruky. Přitáhl si ji do klína. Odhrnul jí vlasy z tváře, a pak bez dalšího varování, se sklonil k jejím ústům.

 Neucukla, když přiložil rty na její. Jen mu ztuhla v náručí a nechala se líbat. 

„Jsi sladká, andílku." Vydechl do jejích rtů a přitáhl si ji těsněji k sobě.

 Úplně se ztratil. Už jen pouhý polibek, mu napovídal to, co si stále nechtěl za žádnou cenu přiznat. Zamiloval se. 

Jazykem se vloupal do jejích úst a tehdy Samantha zasténala mezi jeho rty. Váhavě mu vpletla prsty do vlasů. 

Poznal, že to byl spíše instinkt, než zkušenost. Potřeba. I ona, se lehce třásla vzrušením. Chtěla ho. Nedokázala mu odolat. Zrovna tak, jako on jí.

 Jeho penis, již dávno přestal poslouchat. Pod bílou osuškou, na které seděla Samantha mu na klíně, se tyčil hrdě proti ní. Musela to cítit, to věděl. 

A když se od ní zadýchaně odtáhl, a podíval se jí do očí, usvědčil se. Nesměle sklopila zrak a lehce se nadzdvihla. Aby mu snad neublížila. 

Aidan se zhluboka zasmál, ale ani na moment, ji nepustil ze svého sevření. 

„Nemůžeš mi ublížit," řekl vzrušeně, „leda snad tím, že bys mě odmítla." Cvrnknul ji do nosu, a po té, ji převalil na záda.

 Několik dlouhých, vteřin se díval, zprudka oddychujíc, do její tváře. Pak se vztyčil na kolenou a shodil osušku ze svých boků. 

Jeho penis vystřelil výše, a Samantha zalapala po dechu. Nedokázala opět od něj odtrhnout svůj zrak. Jen co osuška dopadla na zem, její oči sklouzly k jeho přirození. 

„Teď si tě vezmu, Andílku," vypravil ze sebe ztěžka, „chci tvou nedotčenost. Chci tvoje panenství. Chci tě celou. Tak moc, až z toho šílím."

 „A..., ale já..." vykoktala vyplašeně. Vzhlédla k jeho tváři, a po té znovu k jeho rozkroku, „Aidane..., já..., nemůžu přeci pojmout, něco tak velikého. Ty jsi..., jsi..." 

Znovu se zhluboka zasmál a jeho oči zajiskřily. 

„Neměl strach Andílku," usmál se, „jsem možná trochu nadprůměrně vybaven, ale lichotí mi tvoje zděšení," nedokázal potlačit svůj smích, „věř, že tvoje krásná mušlička, mě pojme úplně bez problémů. Neměj strach. Budu jemný. Postarám se o to, aby to bolelo co nejméně."