ĎÁBEL S DUŠÍ ANDĚLA

Část 45

„Co tě to napadlo, děvče," sepjala ruce Matylda, když odvedla Samanthu do její cely, „proč jsi odešla, když ho miluješ?"

 „Já..., nevím, Matyldo," zavzlykala Samantha, „vůbec jsem nemyslela," polkla, „ale hlavně jsem nevěděla, že ho tak miluji."

 „Je stejně tvrdohlavý, jako byl jeho otec," povzdechla si Matylda, „palice dubová," hudrovala, když připravovala Samantě lůžko, „tak dlouho mu trvalo, než si přiznal, že tě miluje, a teď..." s povzdechem mávla rukou.

 Bylo jí jasné, že Aidan jen tak nepovolí. Jen tak, ji kolem krku nepadne. Jednou ho opustila, udělal tlustou čáru, a za ní, jen tak nevstoupí. Musel by si přiznat jistou slabost, a to on nikdy neudělá. Bude se raději ničit, užírat a trápit, ale znovu si svou lásku nepřizná. 

„Přinesu ti vodu a chléb," zamračila se Matylda, „Aidan přikázal," otočila se ke dveřím, „jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat, než dostane rozum. Než oba dva..., dostanete rozum!" Hudrovala. Zabouchla dveře a rozešla se zpátky do poschodí. 

Celou cestu se mračila a brblala si něco pod vousy, že když procházela obývacím pokojem, nevšimla si, že Aidan stojí před krbem, se skleničkou v ruce.

 „Tak co Sam..., co můj vězeň?" opravil se Aidan a kopl do sebe obsah sklenice. 

„Zrovna ji jdu odnést chléb a vodu, jak jste přikázal," vydechla Matylda, „večeře ještě není připravena, pane. Jste tu brzy..., já..." 

„To je v pořádku, Matyldo, počkám. Neměl jsem dnes náladu na..." nedopověděl.

 Ale Matyldě to bylo jasné. Začínalo to úplně stejně, jako naposledy. Neměl dnes náladu, na svoje děvky. Chvála bohu, napadlo Matyldu. 

„A Matyldo," řekl Aidan. Jeho chůva, se zastavila v pohybu, „zítra chci, abys připravila večeři pro šest lidí. A přeji si, aby Samantha, na té večeři obsluhovala." 

Matylda zalapala po dechu a rozšířila oči v úžasu. 

„Smím se zeptat, pro jakou společnost, bude večeře cílena?" vydechla.

 „Mého obchodního partnera, a čtyři..., ehm..., dámy." 

Matylda se zamračila, ale neřekla nic. Měla chuť, mu vynadat do tvrdohlavých mezků, ale něco takového, si nemohla dovolit, ani ona.

 „A jste si jistý, pane, že chcete, aby ta dívka na té večeři obsluhovala?" zkusila to ještě, „něco takového, ona neumí, a potom..., není to přeci jen..., moc kruté?" nemohla si odpustit. 

Aidan chvíli neřekl ani slovo. Díval se na ni, a bylo jisté, že každý druhý, by se setkal z jeho zlobou.

 „Kruté," zašeptal potom, dívajíc se do plamenů v krbu, „co je krutého na tom, že bude obsluhovat nějakou společnost, kde každý jeden, jí je absolutně ukradený?"

 „Nezlobte se, pane, ale jste si jist tím, že v té společnosti, nebude alespoň jeden člověk, který jí ukradený není? Jinak by zde přeci nebyla, ne?" 

„Jsem si kruci, sakra jistý!" vyprskl Aidan, a kopl do sebe obsah další skleničky, „stačilo totiž jediné slovo, Matyldo. Jediné..., a to zní,... Ne!"