1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

1. Kapitola 🐾

Bažinný klan - Bobulka:

Hnědá kočička ležela schoulená ve svém mechovém pelíšku. Slunce pomalu stoupalo nad obzor, ale kvůli mrakům bylo ještě šero. Z okolní bažiny jako každé ráno začaly kvákat žáby a bublat tůňky s vodou. Naše hrdinka sebou zavrtala a snažila si schovat ouška pod tlapičkami. Chtěla se ještě na chvilku unášet hřejivým snem, než se bude muset vzbudit a pracovat. Vedle ní ležel ještě jeden kocour a spokojeně oddychoval. ,,Bobulko vstávej!" sykl nevrlý hlas. Naše hrdinka pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Šedý válečník sebou pouze zašil a dřímal dále. U vchodu stál zástupce velitele a přísně ji sledoval. ,,Ještě ani nevyšlo slunce." zamumlala unaveně a opatrně, aby nevzbudila Skalňáka, se postavila. Okamžitě se otřásla zimou. ,,Vyšlo, ale jsou mraky. Tak už pojď." řekl a zmizel v táboře. Bobulka se vydala za ním, ale než vyšla ven, tak se závistivě otočila na spícího Skalňáka. Tábor vypadal tak jak vždycky. Válečnické doupě bylo nalevo od vchodu a na druhé straně byli učedníci. Před ním si zrovna čistila srst Křídlotlapka. Uprostřed tábora se tyčila hromada s myšmi, potkani, ještěrkami a dokonce i žábami. Zbylé doupata byla posetá po zbytku suché mýtinky. Školka a starší byli samozřejmě nejblíže skrytému vchodu, kvůli bezpečnosti. Velitelka seděla u léčitelského doupěte a o něčem diskutovala s Bahňákem, nejednalo se o nic vážného, protože oba vypadali, že mají dobrou náladu. Před školkou ležel Beztlapa vyprávějící napínavý příběh koťatům. Opodál snídala Bobulčina nejlepší kamarádka a matka koťat, Tůňka. Sledovala své děti s laskavým úsměvem. Její oči se však vyčerpaně přivíraly, musela mít rušnou noc, Mechokotě si od západu Slunce stěžovalo na bolavé bříško. Naše hrdinka se protáhla a zadívala se na Mokřada. ,,Potřebuju po tobě, aby sis dneska vzala Křídlotlapku s sebou na hlídku po hranici s Horským klanem." vysvětlil už milejším hlasem a podrbal se za uchem. ,,Samozřejmě, Mokřade. " řekla. Děkovně přikývl a chystal se odejít pryč, když tu se zastavil. ,, Zítra si budeš moc více pospat." dodal a rozběhl se pryč z tábora. Bobulka došla k Učednickému doupěti. ,,Dobré ráno Křídlotlapko. Dneska se mnou půjdeš na hlídku na hranici s Horským klanem." mňoukla a snažila se znít laskavě. Popravdě by však byla ráda, kdyby šla sama. ,,A kam šel můj učitel?" chtěla vědět malá kočička. ,,To nevím...Ale nesmíme ztrácet čas. Pojď za mnou." řekla a vydala se ke vchodu. Černobílá učednice ji byla v patách.

Obě kočičky pádily mokrým mechem směrem na sever. V dálce byly vidět vysoké hory nacházející se na území Horského klanu. Bobulku vždycky zajímalo jaké je žití v takových vysokých podmínkách. Horské kočky měly jak dlouhou, hustou srst, ale také byly chladné a zbabělé. Teda tak ji to vyprávěli starší, když byla ještě kotě. Naše hrdinka zastavila a rozhlédla se. -Už jsme na hranici!- pomyslela si, když se k ní dostal pach značek. Nakrčila čumák, mnohem horší než Horští smrděla nedaleká skládka. Bylo to místo s vysokým plotem a neskutečným smradem. Válely se tam hromady nedojedeného dvounožčího jídla a další nechutné věci. Není divu, že krysy z toho místa jsou špatné i otrávené. Od posledního incidentu, kdy kočka ulovila krysu právě kousek od skládky, uběhlo už několik úplňků. Otrávený úlovek nakazil zbylou kořist a celý klan trpěl bolestmi břicha. Od té doby platí zákaz přiblížení k té příšerné budově. ,,Fuj, tady to nemám ráda." mňoukla Křídlotlapka s nakrčeným čumáčkem. ,,Já taky ne." přiznala se Bobulka. Vytvořila novou značku u seschnutého stromu a chtěla se vydat dál. ,,Horští!" vyhrkla učednice a skrčila se až se bříškem dotýkala země. Hnědá kočička zavětřila a nastražila uši. Byla to pravda, Horští byli někde poblíž! Kvůli tomu puchu ze skládky si jich zprvu nevšimla, ale nyní je cítila naprosto jasně. ,,Nemusíš se bát. Jsme na našem území." snažila se ji uklidnit. ,,Já se nebojím!" ohradila se Křídlotlapka a narovnala se, aby to dokázala. - Já zapomněla, že její učitel je Mokřad.- napadlo ji. ,,To bys měla!" ozval se arogantní hlas. Zpoza keře vylezli dva kocouři. Jeden byl bílí s huňatým kožichem připomínající mrak. Druhý měl srst hnědou. ,,Co tady chcete bažiňáci?" zasmál se jeden z nich. Bobulka se naštvaně naježila srst na krku. Drápy se zaryla do hlíny a představovala si, že to je jeden z těch dvou. ,,Co tady chcete vy? Vy chlaďáci?" oplatila jim jejich urážlivou poznámku. Oba se na sebe podívali a nahlas se zasmáli. Bobulka převrátila oči. Bylo to jak kdyby mluvila do dubu. Podívala se na učednici a hlavou ji ukázala, že půjdou dál. ta jen pomalu přikývla a společně se vydaly dál po hranici směrem k Tiché propasti. ,,Tak je to správně! Jen utíkejte!" zakřičel za nimi jeden. Bobulka se neotočila, aby zjistila který to byl. Nejradši by se s nimi na místě porvala, ale věděla, že proti dvou silný kocourům neměly šanci.