1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

53.Kapitola 🗻

Šedý kocour ucítil, jak se o něj někdo otřel kožíškem. Otevřel oči, nacházel se v jeskyni, kde se odráželo tiché oddychování jeho druhů. Rampouch zamrkal očima a zadíval se vedle sebe. Vedle něj se tiskla bílá kočička s hnědou skvrnou. Hruď se ji zvedala a zase padala, občas trhla ouškem. Náš hrdina byl rád zase doma se Střelkou po boku. Opatrně vstal a dloubl ji čumáčkem do boku. Střelka sebou zavrtěla a zamrkala do tmy. Její jantarové oči zářila ve tmě.

,,Dobré ráno, Rampouchu. Jak jsi se vyspal?" její milý hlas se rozléhal po jeskyni. Několik kožíšků se v jejich okolí. 

,,Střelko, nekřič!" ozval se Vřesák. Šedý kocourek se přetočil na druhou strany a tlapkami si schoval uši. Bílá kočička sklopila ouška a opatrně vstala. 

,,Promiň." zašeptala, tak tiše, že ji uslyšel jen Rampouch. Náš hrdina se pousmál a ocasem své kamarádce naznačil, ať jdou ven. Střelka mu věnovala hřejivý úsměv a opatrně se proplížila kolem spících druhů. Rampouch ji následoval dávajíc pozor, kam dává packy. Nechtěl někomu šlápnout na ocas či tlapku. 

Obloha byla růžová a značila vycházející slunce. Kvůli horám byla však všude ještě tma. Rampouch se rozhlédl po známé mýtině a zahřálo ho u srdce, když si všiml, jak z učednického doupěte zrovna vylezl bílý kocourek s šedou tlamičkou.

,,Vánotlape!" zavolal na něj vesele a rychlými kroky k němu došel. Střelka byla hned za ním.

,,Rampouchu! Jsem moc rád, že si se v pořádku vrátil domů." jeho modrá očka se rozzářila. 

,,Co kdybychom dneska zašli na Učednický kopeček? Zkusíme si nějaké bojovné techniky."

,,To zní úžasně! Chci být během té velké bitvy připravený na vše možné!" řekl rozhodně. 

,,S Rychlotlapkou se k vám přidáme. Není nic lepší než trénovat boj s někým." mňoukla Střelka. Rampouch se Střelkou se vydaly k hromadě kořisti. Vánotlap šel mezitím probudit svou sestru. Rampouch si z hromady vzal urostlého špačka a Střelka do tlamičky chytla tlustého hraboše. Sedli si kousek od vchodu do léčitelského doupěte. Oba se zakousli do svého jídla. Rampouch cítil, jak se mu maso rozplývalo v tlamičce. Zadíval se na doupě starších, ze kterého se vybelhal bílý kocour se zacuchanou srstí. Zamířil si to přímo do velitelského doupěte. Nakoukl dovnitř, ale zůstal stát na svém místě. Ani ne za chvilku se venku objevila šedá léčitelka. O něčem se spolu bavili. Pavučina měla na obličeji starostlivý pohled.

,,Kde je Vichr? Bílý dráp ho nenechává samotného, ani v doupěti ne!" řekl Rampouch a rozhlížel se po táboře, aby poloslepého kocoura našel. Střelka sklopila uši a zaryla drápy do země.

,,V-Vichr...Nachladil se a v jeho věku....Pavučina mu dala všechny bylinky, co potřeboval, ale jeho staré tělo se už nedokázalo vzpamatovat." vysvětlila smutně Střelka. Rampouch sklopil hlavu, zavřel oči a představil si starého kocoura, jak vypráví koťatům příběhy v prosluněném táboře. 

,, Už je se svými přáteli v Duchovním klanu." mňoukl Rampouch. Zadíval se na nebe, které se každým okamžikem zesvětlovalo. Střelka přikývla a zakousla se do hraboše. Rampouch se zadíval na Pavučinu, která kolem nich zrovna procházela. 

,,Je všechno v pořádku?" zeptal se ji. Stará léčitelka zastavila a zadívala se na dvojici. 

,,Mám zakázáno o tom mluvit." řekla, ale v očích se ji zračila starost.

,,Souvisí to s nemocí Vichra?" napadlo Střelku, ale léčitelka nic neodpověděla. Zadívala se na velitelovo doupě, do kterého vešel Bilý dráp.