1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

37. kapitola 🗻

Obě kočky vmžiku přikývli, dubový kocour zprvu váhal, ale taktéž kývl. Šedý válečník se protáhl a vydal se k území Dubových.

,,Tak za mnou!" zvolal a když se k němu přidaly obě válečnice, tak se dal do pohybu. V hlavě si opakoval cestu, kterou mají ujít. Tlapky ho zabolely jen při pomyšlení na tu velkou vzdálenost. Najednou mu cestu přehradil mourovatý kocour s jasně jantarovýma očima ho propichoval. Rampouchovi se naježila srst na zádech.

,,Co děláš?" řekl možná, co nejklidněji.

,,Vzhledem k tomu, že jdeme na hranicích Dubového a Jezerního klanu, tak bych měl vést já." řekl. Rampouchovi slehla srst a nadzvedl obočí. Vážně se teď bude hádat o velení? 

,,A proč by jsi měl velet ty? Proč ne Vlnka?" šedý válečník si všiml, jak Trnovi zacukaly vousky. Upřel své jantarové oči na modrošedou kočičku, jež si povídala s Bobulkou.

,,Není to zrovna velící typ." zamumlal, aby to slyšel pouze Rampouch. Šedý kocour s tím musel v duchu souhlasit, ale i tak se mu nelíbilo být pod vedením toho myšího mozku z Dubového klane. Otočil se na modrošedou kočičku.

,,Vlnko, napadlo nás, že by jsi nás mohla dovést na konec vašeho území." Jezerní válečnice vyvalila oči a už už otvírala tlamičku na protest.

,,To je skvělý nápad, Rampouchu." vložila se do toho Bobulka.  Vlnka sklopila uši a s úsměvem se dala do popředí skupinky. Ostatní ji následovali. Rampouch si povšiml, jak se Trnovi naježila srst na zátylku a jak mu zajiskřily oči zlostí. 

Vlnka pomohla dvěma kočkám překonat říčku. Trn, moc hrdý než aby mu někdo pomohl, tekoucí vodu hravě přeskočil a pobaveně sledoval, jak se Horský válečník musel namočit, zatím, co on byl suchý. Když se všichni ocitli na druhém břehu, tak se modrošedá válečnice vydala na volné prostranství jejího klanu. Rampouch bedlivě sledoval tichou noční krajinu. Nebyl zvyklý na volný prostor, kde by na něj mohl zaútočit jakýkoliv orel. Trn na tom byl podobně, bez listů nad svou hlavou vypadal nervózně a neustále se ohlížel kolem sebe. Bobulka byla oproti nim klidná, akorát se neustále dívala pod packy, a tak se občas stalo, že do ní někdo narazil. Byla to zajímavá parta. Mlčky klusali vedle sebe, že se jim srst skoro otírala, a přitom si byli duševně tak vzdálení. Bobulka a Vlnka se spolu očividně dokázaly normálně bavit. Trn naopak vypadal, že by se nejradši vrátil do svého klanu mezi své. 

Brzy došli k dřevěnému plotu, kde se přes den pásly ovce. Vlnka na chvilku zastavila a zavětřila, ale po minutce jen zklamaně svěsila uši a vydala se dál podél plotu směrem k nízkým kopečkům. Trn při pachu ovcí nakrčil čumák a nenávistně se zadíval na červenou budovu nedaleko od nich. rampouch si všiml, že nad něčím přemýšlí, ale věděl, že ptát se ho nemá smysl. Když Bobulka ucítila jí neznámý pach, tak se ji naježila srst na ramenou. Rampouch tušil, že ovce nemohla nikdy vidět. Kdo by také pásl ovce v bažině?

Když došli k nízkým kopečkům, tak se zastavili a podívali se na svůj domov, který opouštěli kdoví na jak dlouho. Rampouch si všiml, že se Vlnce zaleskly slzy v očích. 

,,V pořádku?" zeptal se ji a ona se polekaně na něj otočila.

,,A-ano. Jen mi to tu bude chybět....Ale Duchovní klan bude s námi všude." zamumlala a olízla si náprsenku. Rampouch rozpoznal, že v jejím smutku je něco víc než jen loučení se známou krajinou, ale nechtěl se ji hrabat v tajemstvích. Každý si zaslouží, aby měl něco jen pro sebe. Bobulka se vyděšeně dívala na krajinu, co je čekala. Srst měla jemně zježenou a obezřetně sledovala každý strom a každé stéblo trávy, jak by se ve stínech schovávali stínové kočky. 

,,Tak jdeme?" zabručel po chvilce Trn, kterému se nelíbilo, jak mu na otevřeném prostranství studený vítr čechrá srst. Rampouch pomalu přikývl a bez dalších řečí se ujal vedení. Všiml si, jak se Dubový kocour neochotně řadí za ním a snaží se být přesně vedle něj, aby vedli oba dva. Bobulka a Vlnka je v tichosti následovaly, obě byly myšlenkami jinde.

Po asi třech hodinách chůze se nacházeli uprostřed široké louky. Před nimi se v dálce rozpínal tmavý jehličnatý les plný nebezpečí. Rampouchovi se podařilo najít velkou noru, kde by se všichni vešli. Těšil se až se po celém dni stočí do klubíčka a nechá se oddat snům. Zalezl do nory a uvelebil se v rohu s obličejem natočeným k východu, kdyby je něco napadlo. Do druhého rohu se uvelebila Bobulka, která jen, co zavřela oči, usnula. Trn si prohlédl noru a nakrčil čumák, na místo toho se vydal k blízkému pařezu. Prolezl kořeny a ulehl pod nimi. Vlnka se skočila do klubíčka u vysoké trávy a během minutky oddychovala. Rampouch si povzdychl, myslel si, že si lehnout k sobě a budou se přes chladnou noc zahřívat, ale to by chtěl asi moc. Všichni byli až moc unavení na jakékoliv konverzace a plánování zítřku. Už chtěli mít svoji misi za sebou, aby se vrátili do svého klanu. Rampouch pohlédl na hvězdy, jež se třpytily na tmavém nebi a hlídaly je. Zajímalo ho, jestli tam jsou jeho rodiče a sledují ho. Brzy se mu zavřela očka a ho pohltila snová tma.