Hnědá válečnice seděla ve vchodě do nory a pozorovala les. Rány měla již za celené a krev z nich už netekla. Když sem došli, tak Vlnka našla na konci nory spoustu pavučiny a ještě došla pro pár přesliček na infekce. Vlnka odpočívala a vedle ní ležela hromádka bílých nití a přesliček, které tam čekali na Trna a Rampoucha. Bobulka o ně měla strach, ale nedávala to na sobě znát. Určitě se jim to povede.
,,Těším se až se vrátíme domů." řekla modrošedá kočička. Bobulka si povzdychla a přikývla. V duchu se jí vybavily oči Tůňky. Jak na tom byla její koťata? Stali se už učedníky? Snad ne, chtěla být učitelkou jedno z nich. Vlnka vypadala stejně zamyšleně jako ona, taky myslela na někoho z klanu, kdo jí byl blízký? Vstala a došla k ní. Posadila se a povzbudivě se na ni usmála.
,,Když budeme chodit celou noc a den, jen s malou přestávkou, tak bychom měli být už za pár dní doma. Mohli bychom stihnout Velké shromáždění."
,,To by bylo super. Už mi chybí klan a...." modrošedá kočička se zarazila, snad aby něco nevyzradila.
,,Někdo na kom ti záleží?" přikývla a zamilovaně se zadívala do dálky, jako by tam její milý byl.
,,Máš taky někoho na kom ti záleží?" zeptala se ji Vlnka. Hnědá kočička přikývla a poškrábala se za uchem. Pak si však vzpomněla na tu noc, kdy se vracela z Jezerního klanu a viděla tam ty tři kocoury.
,,Vlnko? Můžu se ti s něčím svěřit?"
,,Samozřejmě." řekla a Bobulka ji o tom vše pověděla. O tom, jak jejich vůdce mluvil o zničení všech klanů kvůli pomstě.
,,Proč jsi nám to neřekla?" zeptala se Vlnka šokovaně. Bobulka sklopila uši a zadívala se do země. Drápy se zaryla do hlíny.
,,Byli to tři staří kocouři, netušila jsem, že mají klan...A tak velký ještě k tomu...Myslela jsem si, že...Já už ani nevím."
,,Nevěřila jsi nám...Nevěřila jsi nám tak moc, že jsi zatajila tak velkou informaci..." Vlnka nevypadala naštvaně, ale zklamaně.
,,Moc se omlouvám, ale..." modrošedá kočička ji utišila ocáskem.
,,To je dobré, chápu to. Každý máme tajemství a občas je neprozradíme ani svým přátelům, svým druhům...A my...." zarazila se. Netušila, jak tu větu má dokončit.
,,My jsme přátelé...Vím, jak to zní, ale přes ty všechny boje, přirostli jste mi k srdci, zvlášť ty Vlnko, jsi milá a přátelská, nesoudíš kočky jen tak. Kéž bychom mohly být kamarádky i na území klanů."
,,To můžeme. Až porazíme ten Soumračný klan, tak se můžeme vídat na Velkém shromáždění." Vlnčin optimismus dokázal zvednout náladu všem. Ale teď moc nezafungoval. Bobuka věděla, že se jedná o plané řeči. Jak by mohli udržet své přátelství, když se utkají v boji?
,,To vymyslí....." Bobulčino mňouknutí přerušilo psí vytí. Obě se zděšeně podívaly na nebe. Slunce ještě nezapadalo, ale nezbývalo mnoho času. Trn a Rampouch už nejspíše nahnali psi do tábora, proč jinak by vyli? Anebo chytili ty dva do pasti? Kočky se k sobě skrčily a srstí o sebe třely, aby si dodaly odvahu. Bobulka si byla jistá, že kdyby se tady nepřátelské kočky či psi dostaly, tak by bojovala až do posledního dechu.
ČTEŠ
1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)
FanficČtyři klany, Bažinný, Dubový, Jezerní a Horský. Jak se žije v klanech, kde odpradávna panují nepřátelské vztahy? A co se stane, když se mezi čtyřmi kočkami začne tvořit silné přátelství? Je to důsledek zapomenuté věštby? Nebo ukázka ryzího srdce koč...
