Čtyři klany, Bažinný, Dubový, Jezerní a Horský. Jak se žije v klanech, kde odpradávna panují nepřátelské vztahy?
A co se stane, když se mezi čtyřmi kočkami začne tvořit silné přátelství? Je to důsledek zapomenuté věštby? Nebo ukázka ryzího srdce koč...
Slunce se blížilo k obzoru a barvilo jezerní hladinu do zlatavé barvy. Modrošedá kočička se krčila u břehu a pozorovala vlnící se vodu. Čekala na jakýkoliv pohyb, jakýkoliv stín, co by se vynořil z hlubiny. Netrpělivě cukala vousky a olízla si čumák. Byla tu už delší dobu a zatím ulovila jen pár kousků, což ji frustrovalo. Lovení ryb vyžaduje rychlé reflexy a velkou trpělivost, což to druhé naše hrdinka moc neměla. Už od kotěte nerada čekala, raději dělala něco užitečného. Zaryla se drápy do písčité země. Už to chtěla i vzdát a jít lovit myši nebo se vrátit s ulovenou kořistí do tábora, když tu se ve vodě mihl černý stín. Hop a už držela v tlamičce stříbrnou šupinatou rybičku. Vesele ji položila vedle sebe a protáhla si tlapky. Cítila se celá dřevnatá, jak tu seděla a nehýbala svaly. -Lovení ryb by pro dnešek stačilo.- pomyslela si a rozhlédla se okolo. Kousek od ní rostly vysoké dubové stromy, kterým ve větru šumělo listí. Tam bylo území Dubového klanu, jejich pronikavý zápach k ní dovál, byl čerstvý, takže nedávno tam musela projít nějaká hlídka. Když se otočila dalším směrem, tak v dálce spatřila Kamenné ostrůvky, díky kterým se dalo přejít říčku vytékající z jejich jezera. Za potůčkem byl vidět veliký Posvátný strom, kde se koná Velké shromáždění. Vlnka se na něm nemohla dočkat, zítra totiž nastane a ona si bude moct popovídat s ostatními kočkami z jiných klanů. Nemohla se dočkat, až se dozví, co je nového. Vzala do tlamičky svou kořist a zadívala se na tábor, který stál na druhém břehu jezírka. Rákosí se vlnilo ve větru. Naše hrdinka se ještě jednou protáhla, až ji křupla záda, a vydala se svižným krokem do tábora. Vzala to přes Kamenné ostrůvky. Opatrně přeskákala z jednoho na druhý. Naštěstí nebyly kluzké, takže to byla hračka. Modrošedá kočička dopadla na druhý břeh a rozběhla se podél jezírka směrem do tábora. Nechala Posvátný strom za sebou a vedle ní se objevil les, ve kterém byl Nebeský kámen. Vlnka se tam jednou v noci jako učednice šla podíval. Tenkrát byl s ní Rákos, kterému se to sice nelíbilo, avšak nedokázal říct ne jejím vykuleným očkům. Naší hrdince ono místo nepřipadalo tak zvláštní, ano sice tam stál velký kámen s polovinou v zemi, ale popravdě čekala víc. Naopak budoucí léčitel vypadal nadšeně a opakoval ji, že se tam ve stínu pohybují jejich předkové. I když Vlnka nic neviděla, tak věděla, že má pravdu. Samozřejmě, že on jako učedník léčitele, bude mít mnohem větší pouto s Duchovním klanem než ona. Naše hrdinka se při vzpomínce na tu noc usmála. Zrychlila do kroku, aby co nejdřív byla doma. Najednou ji do nozder udeřil známý pach. Byla to Jezerní hlídka, která se k ní přibližovala. ,,Ahoj Vlnko!" usmál se na ni pískově zbarvený kocour, srst mu na zapadajícím slunci zlatě zářila. ,,Ahoj Blatouchu." zamumlala přes ryby. Vedle něj stál šedý kocour bez ocasu. Ten jenom kývl na pozdrav a zadíval se na Posvátný les směrem k Bažinnému klanu. ,,Jak jde hlídka?" zeptala se jich naše hrdinka. ,,Dobře, jen jsme potkali nějakou tulačku, ale ta nedělala problémy. Prchala od Bažinného klanu směrem k Dubovým. " vysvětlil zlatavý kocour a podrbal se za uchem. ,,Měli bychom jít dál. Jinak se do tábora vrátíme až bude měsíc nejvýš." zamumlal Rybák. Přísně se rozhlížel kolem sebe a skenoval každý trs trávy. Svým pohledem by snad dokázal zabít každou cizí kočku, která by se snažila dostat do jejich tábora k jeho koťatům. Nervózně kmital špičkou ocasu ze strany na stranu. Jeho děti se brzy mají stát učedníky a v něm se míchali pocity hrdosti a strachu. Kdysi dávno, když měli s Kopretinou první vrh, tak jeden jejich syn zemřel při boji s jiným klanem. Šedý kocour si to stále vyčítal a měl strach, že stejný osud může potkat další jeho mláďata. ,,Tak se mějte. Šťastnou hlídku." rozloučila se a vydala se svižným krokem domů. Oba kocouři se oddálili od jezera, aby obnovovali značky na hranicích.
Když se Vlnka vrátila do tábora, tak byl už měsíc vidět na obloze. Slunce se chýlilo za obzor a barvilo jezerní hladinu do oranžovo-rudé. Modrošedá kočička položila svou kořist na hromadu a rozhlédla se okolo sebe. Rychlý měsíc se o něčem bavili s Potápkou a sledovali školku, před kterou si hráli všechna čtyři koťata. Jejich matka Kopretina je vesele sledovala. Pískotlap seděl opodál a nedočkavě hrající mláďata pozoroval. Očividně se nemohl dočkat, až se z nich stanou taktéž učedníci a on už nebude sám na všechny povinnosti. Večerník ležel kousek od Válečnického doupěte a pozoroval oblohu. V očích se mu odrážel smutek. Chyběl mu snad starý domov? Chybělo mu teplo a jídlo od dvounožců? Cítila se Jitřenka stejně? Vlnka se zadívala na léčitelské doupě. Chtěla zjistit, jak na tom flekatá válečnice je. Vzala do tlamičky jednu z ryb, co ulovila a vydala se tam. Prošla rákosovou bránou a spatřila Jitřenku spící na jednom mechovém pelíšku. Škrábance měla již zahojené, jediný šrám měla zabalený do bylinného zábalu. Její dech byl však pravidelný a hrudní koš se ji klidně zvedal. ,,Už jsem tady, co tě trá-? A Vlnko, copak tady děláš?" z voňavého doupěte vystrčil hlavu černý kocour. Jeho tmavě zelené oči si ji prohlédly, zda nemá nějaké zranění. ,,Nesu ti večeři...A chci se zeptat, jak se má Jitřenka." vysvětlila a položila k němu rybu. Rákos děkovně zavrněl vzal si jídlo dovnitř doupěte. Naše hrdinka ho následovala a usadila se vedle něj. Od dnešního ráno vypadal mnohem lépe. Už měl upravený kožíšek a oči mu živě jiskřily. ,,Jitřenka je v pořádku. Nesmí se další dny moc namáhat, ale bude moct už dělat kolem tábora." řekl a zakousl se do šťavnaté rybičky. ,,A jak je tobě?" zeptala se ho. Léčitel ji věnoval milý úsměv. ,,Už je mi lépe." mňoukl a utrhl si kus masa. Jakmile sousto spolkl, tak se na ni zase podíval. ,,Když jsem Oblaka a Jitřenku ošetřil, tak jsem se na chvilku prospal. Zdálo se mi o Leknínu." dodal. Vlnce se rozzářila očka. ,,A co ti říkal?" vyhrkla. ,,Že se nemusím bát, že se má dobře a že...." zmlkl a rychle si ukousl další sousto. ,,A že co?" nechápala. Rákos se zadíval na hromadu bylin, co dneska nasbírali. ,,A nic. " dokončil a dojedl poslední kus ryby. Naše hrdinka si povzdychla, ale vzala zbytky jeho večeře a rozloučila se s ním. Věděla, že ji něco zatajil, ale nemohla po něm chtít, aby ji vše řekl. Přece jen to byl léčitel, a to co mu řekl Leknín muselo být jen pro něj. Vlnka vyhodila rybí kosti a unaveně došla do válečnického doupěte. Oblak ležel nejblíže vchodu a jeho srst zářila v měsíčním svitu. Naše hrdinka si matně pamatuje, když musel kocour trpět narážky na původ jeho otce. Nyní to byl vážený válečník Jezerního klanu. Opatrně kolem něj prošla, aby ho nevzbudila. Prokličkovala vedle Ohnivé a Večerníka a ulehla na své místo. Její pelech byl vystlán z kačeřího peří, které umělo skvěle udržet teplo. Schovala si tlapky pod sebe a položila si hlavu na bok. Poté zavřela oči a brzy tiše oddychovala.
Blatouch:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rybák:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
