1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

24. kapitola🐾

Bobulka:

Hnědá válečnice byla na nohou už od východu slunce. Ležela před školkou a pozorovala tři hrající se koťata. Stín s Tůňkou ji slíbili, že ji donesou nějakou kořist na oplátku a pak bok po boku odkráčeli ven z tábora. Bobulka byla velice ráda, že mohla své nejlepší kamarádce pomoct a navíc ráda trávila čas s dětmi. ,,Teto! Co je tohle?" mňoukla Tmavokotě a ukázala packou na letícího broučka s červenými křidélky a černými tečkami. ,,To je beruška." řekla  naše hrdinka. ,,Beluška!"zopakoval po ní Černokotě. Jeho sourozenci se k němu přidali a začali ji pronásledovat. Bobulka se nad tím zasmála a vyškrábala se na packy, aby je následovala. Tlapky ji však bolely od včerejšího pochodu, a tak se posadila a zavolala je k obě. Mechokotě, nejposlušnější ze všech, se okamžitě otočil a dohopsal k ní. Poté se otočil na svoji sestru a bratra a okřikl je. Ti jeho rozkaz hned splnili a vrátili se. Mechokotě byl rozený vůdce, nejspíš to měl po svém strejdovi. Na Bobulku to udělalo velký dojem a doufala, že až se z nich za pár týdnů stanou učedníci, tak bude mít onu čest a stane se učitelka jednoho z nich. ,,Teto, jaké bylo včela Velké shlomáždění?" napadlo Černokotě a zvědavě dalo hlavu na stranu. ,,To vám nemohu říct." zavrtěla hlavou a opět se položila, aby odpočinula unaveným svalům. Mechokotě si lehl vedle ní a sledoval dění v táboře. Tmavokotě se svým mladším bratrem začali pobíhat dokola a snažili se jeden druhého chytit. Bobulka byla šťastná, že je Tůňka naučila slušnému chování a že je nemusela muset moc okřikovat.

Jakmile slunce vystoupalo do nejvyššího bodu, tak se Tůňka se Stínem vrátili. Obou na tváři zářil nadšený úsměv a v tlamičkách měli žabku a veverku. Oči jim zamilovaně jiskřily a ladně vedle sebe šli jako by se vznášeli. Koťata k nim okamžitě dohopsala a vítala své rodiče jako by je neviděli snad celý měsíc. Tůňka položila žabku před naší hrdinku a olízla ji děkovně ouško. ,,Jsi zlatá." zavrněla a posadila se. Stín se usadil vedle své partnerky a poděkoval Bobulce. Hnědá válečnice se zakousla do žabky a vychutnávala si každý kousek. Svaly ji již nebolely a těšila se, až se vydá na chvilku ven a pročistí si hlavu. ,,Už jste zpět?" ozvalo se od skalky. To Mokřad se k nim blížil s milým úsměvem. Tůnčin vztah se Stínem mu už nevadil a byl rád, že vidí svoji sestru šťastnou. ,,Ano, byli jsme u Posvátného lesa a obešli jsme celé území. Bylo to skvělé." zamumlala zasněně a přitulila se k černému kocourovi. Mokřadovi sice zacukaly vousky, ale nic neřekl. Bobulka se postavila a protáhla si packy. ,,Já se půjdu proběhnout a donesu nějakou kořist." mňoukla směrem k zástupcovi. Ten jen přikývl a vydal se na své pravidelné pochůzky. Naše hrdinka se rozloučila s kočičím párem a jejich dětmi a vydala se ven.

Šla k hranicím s Horským klanem. Netušila proč tam šla. Nepřemýšlela kam půjde, jen nechala své nohy, aby ji vedly. Nechala svůj osud v tlapkách Duchovního klanu a jen se zamyšleně dívala na oblohu, kde se líně pohybovaly načechrané mraky. A tak si ani nevšimla, že jsou u jednoho křoví velké tlapy a že okolí zapáchá. I když ten smrad se mohl vanou z nedaleké skládky, kde Dlouhé packy nechávali věci, co už nepotřebovali. Poté to spalovali, čímž vše měnily na nechutně černozelené oblaka a hnědou tekutinu, která kontaminovala vodu okolo.  Bohužel Bobulčina neopatrnost, nejspíše z oné ospalosti a zamyšlenosti, ji málem stála život. V nedalekém křoví totiž zrovna odpočíval jezevec, který si příchodu válečnice všiml, a protože měl hlad, tak toho i využil. Počkal než se k němu kočka přiblíží a pak s hlasitým řevem vyběhl ven. Bobulka vyděšená, jako by viděla před sebou smrt, což vlastně viděla, se rozběhla podél hranice s Horským klanem směrem k Posvátnému stromu a volala o pomoc doufajíc, že ji někdo uslyší a zachrání ji kožich. Jezevčí těžké kroky ji duněly v uších a jeho křik jí ježil srst. Unavenost z ní zmizela a žíly se ji naplnily novou energií.