1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

43.Kapitola 🐟

Vlnka kráčela po rozkvetlé louce plné motýlů. Hlavou se ji honily myšlenky a bzučely jako by tam měla včelí úl. Mraky na nebi se líně valily, slunce bylo vysoko a občas se schovávalo za načechranými obláčky bílé barvy. Opodál se nacházel veliký dub. V dálce za ním byl tmavý jehličnatý les, který válečnici naháněl strach. Nedaleko hučel potůček. Modrošedá válečnice k němu došla a napila se studené vody. Něco ji trápilo, ale nemohla si vzpomenout co. 

,,Vlnko!"  Modrooká válečnice zvedla hlavu a z bradičky ji dokapávala voda.

,,Rákosi?" zpoza stromu vyskočil kocour jak stín. Jeho zelené oči se dívali zamilovaně na Vlnku. Modrošedá kočička k němu doběhla a povalila ho na zem. Přitulila se k němu a láskyplně mu lízala ouška. Začala vrnět. Už předchozí noc se ji zdálo o jejím druhovi.

,,Co se děje?" černý kocourek se od ní odtáhl a jeho pohled byl plný obav. Vlnka natočila nechápavě hlavu.

,,Co by se dělo?"

,,Něco tě trápí, cítím to z tebe. Víš, že mi můžeš říct cokoliv." díval se na ni svýma laskavýma očima. Vlnka netušila, z čeho měla strach, ale věděla, že se jednalo o něco důležitého. Bzzzzzz!  Z nedalekého stromu se vylezlo hejno včel. Naštvaně bzučely a přibližovali se k nim. Vlnka stála jako přibytá a nedokázala od něj odtrhnout oči.

,,Vlnko, pojď!" naléhal na ni Rákos, ale ona nedokázala pohnout ani packou. Léčitel ji chytl za zátylek a odtáhl ji k potoku.

,,Zavři tlamičku." zamumlal a ona tak učinila. Oba skočili do potoku a ocitli se v zvláštním tmavém prostoru, kde nefungovala gravitace. Vlnka zadržovala dech a nechápavě se na svého milého dívala.

,,Už se můžeš nadechnout." promluvil a jeho hlas se odrážel od neexistujících zdí. Vlnka se zhluboka nadechla a snažila se udržet rovnováhu na neviditelné zemi.

,,Kde to jsme?"

,,Nevím, jak to popsat...Je to místo mezi dvěma světy...Mezi světem snů a mrtvých a světem reálným."

,,To mu vůbec nerozumím."

,,To nevadí...Tak co tě trápí?" zeptal se ji laskavě a obtočil kolem ní ocas. Vlnka sklopila uši.

,,Trn, ten Dubový válečník, šlápl na včelu a já....nevím, jaká bylina na to funguje...Dala jsem mu heřmánek, myslím...A mám strach, že je už pozdě." z očí ji vystříkly slzy. Přitulila se k Rákosovi a vzlykala.

,,Neboj, určitě ještě není pozdě. Na včelí bodnutí jsou listy ostružiníku." Vlnka přestala plakat a zajiskřilo ji v očích.

,,Listy ostružiníku!" vyskočila na packy.

,,To je ono!" olízla černému kocourovi ouška.

,,Moc ti děkuji. Ale už musím jít."

,,Já vím, hodně štěstí, moje lásko." tlapičkou ji zamával na rozloučení. Vlnka se rozběhla do dáli s tím, že konečně věděla co musí udělat.

Modrošedá kočička otevřela očka a rozhlédla se. Musela dlouze mrkat, aby si na šero zvykla. Kousek od ní odpočívala Bobulka a Rampouch. Šedý válečník chrápal a převaloval se ze strany na stranu. Vlnka potichu vstala a přiblížila se se k mourovatému kocourovi. Bolavou tlapku měl nataženou před sebou. Modrošedá kočička k ráně přičichla a nakrčila čumáček. Věděla, že musí jednat hned. Duchovní klane, prosím, ať není pozdě, pomyslela si a vyšla z jejich úkrytu. Všude byla tma, z nebe padaly provazy vody. Vlnka se deště nebála, namočení kožíšku ji nijak nevadilo. Zaostřila svůj zrak na již nedaleký jehličnatý les. Kde jinde by byly ostružiny? Bez dalšího přemýšlení se k němu vydala. Hopsala po mokré půdě a snažila se být, co nejtišší. Tušila, že v takovém počasí nebude venku žádná kořist či dravci, ale nemohla riskovat, že by se jí něco stalo. Co by pak dělal Trn, Bobulka a Rampouch? Ladně přeskakovala kaluže a snažila si nevšímat, že kvůli srsti nasáté vodou je mnohem těžší. Musela udělat něco, jak napravit svoji chybu. 

Před sebou zahlédla kámen. Vyskočila na něj doufajíc, že bude mít místo, kde se pořádně rozhlédnout. Bohužel netušila, že je kámen je kluzký. Drápy se na něm snažila udržet, ale marně. Sklouzla po kluzkém povrchu přímo do velké kaluže. Když se ocitla v ledové vodě, tak se z toho šoku zatřepala. Vyskočila na břeh a otřepala ze sebe vodu. Nebylo ji to, ale moc platné. Zhluboka se nadechla, aby ze sebe šok shodila. Poté se rozběhla k lesu.

Když do něj vešla, tak se pořádně oklepala. Les byl tak hustý, že se proudy vody nedokázaly probojovat dovnitř. Vlnka otevřela tlamičku a zavětřila. Jemný náznak ostružin ji hned zvedl náladu. Bez delšího čekání se vydala za vůní. Chůze v jehličnatém lese byla pro ni zcela nová. Jehličí ji píchalo do polštářků a hororová atmosféra ji děsila. Kéž by měla Rákose vedle sebe. Najednou šlápla do trnů. Vyjekla a naštvaně se podívala do čeho dala packu. Byly to ostružiny!

Opatrně si vytáhla dva trny a zkontrolovala si ranky. Naštěstí se nejednalo o nic hrozného. Opatrně natrhala několik lístečků a optimisticky se vydala zpět do nory. Cesta zpět byla stejně těžká jako ta původní. Často musela zastavovat, aby zjistila, zda jde správně. Naštěstí na ni dohlížel Duchovní klan a ona přece jen našla její společníky. Ti byli strachy bez sebe, že se v onom dešti ztratila.

,,Kam jsi šla?" Bobulčina zděšená reakce ji překvapila. Nevěděla, že ji bere tak moc jako kamarádku. Očividně i hnědá válečnice si byla vědomá svého přehnaně vyděšeného tónu, přece jen se znaly pouze pár dní. 

,,Co to máš v tlamičce?" zeptal se ji klidněji Rampouch.

,,Listy ostružiníku na včelí bodnutí." zamumlala a doklusala k Trnovi. Ten zprvu nakrčil čumák, když na něj dopadlo několik kapek vody, ale jakmile si všiml, že Vlnka nese něco v tlamičce, jeho hněv zmizel. Zvědavě sledoval, jak mu sundává heřmánkovou mast z tlapky a mění ji za novou mast. Zprvu sebou cukl, ale už po chvilce bylo znát, že ho packa přestala tolik bolet. Prosím Duchovní klany, pomoz nám, žadonila Vlnka v duchu a modlila se, aby byliny magicky zafungovaly rychleji než normálně. 

Ani ne za tři hodiny déšť ustál. Mraky se rozestoupily a nebe se vyjasnilo. Slunce  konečně ozářilo celé pole, které se díky vodním kalužím třpytilo. Když i do nory zasvítily sluneční paprsky, Vlnce se rozzářily oči. Trnova packa splaskla a vypadala normálně.

,,Duchovní klan nás vyslyšel." promluvil Rampouch jako první. 

,,Ano, můžeme pokračovat do lesa, kde si ulovíme kořist a nalezneme, co hrozí našim klanů." řekla Bobulka a všichni vesele přikývli.