1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

5. Kapitola🐾

Bobulka:

Slunce se zvolna blížilo k obzoru. Na nebi se klidně mihaly mraky a vrhaly na zem stínové obrazy. Hnědá kočička se pomalu plížila bažinnou krajinou. Před ní se na suchém kameni vyhřívala zelená ještěrka, nevědouc o blízkém nebezpečí. Válečnice opatrně pokládala tlapky za sebou, nechtěla přece svoji kořist vylekat šplouchnutím vody. Jakmile od ní byla jednu kočičí délku, udělala hop! Jednou ranou ji zabila a zavrtěla vesele ocasem. Vzala svou kořist do tlamičky a odnesla si ji ke zbytku. Od té doby, co se vydala na lov, už ulovila jednu žábu a potkana. Protáhla si packy a otevřela tlamičku, aby mohla zavětřit. Ucítila pach neznámé kočky. Podívala se směrem, kterým foukal vítr a zahlédla běžící krémovou kočku s bílou náprsenkou od Posvátného lesu. Bobulka natočila nechápavě hlavu. Neznámá se dívala tupě před sebe, na zem se ani jednou nemrkla. To bylo velice nebezpečné! Každá kočka si tady musí dávat pozor na packy. ,,Hej! Počkej!" zavolala za ní, ale ona si ji nevšímala. Hnědá kočička se k ní vydala a ještě jednou na ni křikla. Neznámá kočka jen zrychlila, což byla chyba. Žbluňk! Nedávala si pozor a propadla se pod mech. Bobulka k ní doběhla i ponořila se do poloviny těla za ní. Jak ji chytla za zátylek, tak ji vytáhla ven. Položila ji na suché místo a zkontrolovala její dýchání. Bylo sice tiché a mělké, ale bylo tam. Naše hrdinka ji převrátila na bok a tlapkou ji bouchla do zad. Krémová kočička vykašlala vodu a přerývavě se nadechla. Otevřela oči a vyděšeně se rozhlédla okolo sebe. ,,C-co se stalo? Už jsem mrtvá?" zeptala se naší hrdinky. ,,Ne, nejsi mrtvá. Spadla jsi pod vodu." vysvětlila ji Bobulka a ocasem ji hladila po zádech. ,,Pod vodu? Ale vždyť jsem na souši..." nechápala. ,,No jsi, ale i nejsi. Tady jsi na území Bažinného klanu. Je to tu plné mokřadů a tůněk." snažila se ji vysvětlit. ,,Bažinný klan? Mokřady, tůňky?" nechápala a opatrně zvedla hlavu, aby si naši hrdinku mohla prohlédnout. Bobulka se zamyslela, jak ji má vysvětlit, že si tady nemůže běhat jen tak jak chce a že si musí dát pozor na každý krok. ,,Tak já začnu od začátku....Já jsem Bobulka, válečnice Bažinného klanu. A jak se jmenuješ ty?" neznámá kočička se zhluboka nadechla a podívala se na les, ze kterého před chvílí vyběhla. ,,Moje jméno je Pampeliška. Povíš mi prosím, co je to Bažinný klan?" zeptala se ji. Hnědé válečnici se to nelíbilo. Co kdyby je načapala hlídka? Ale na druhou stranu, by měla toulavce vysvětlit, co jsou klany, a hlavně by ji měla varovat, aby se neopakovala předchozí situace. ,,Dobře, ale pojď za mnou do Posvátného lesa...A dávej si bacha, kam šlapeš!" řekla a vydala se k lesíku. ,,Co je Posvátný les?" Bobulka převrátila oči a nic neřekla. V duchu se jen modlila k Duchovnímu klanu, aby zase nespadla do vody.

,,......Tak a to je asi všechno." dopověděla hnědá válečnice. Těšila se až se opět bude moct vrátit k lovu. Pampeliška seděla naproti ní a vypadala jako by si vše, co ji řekla, opakovala v hlavě. Srst již měla suchou a neměla žádný problém s dýcháním. To naší hrdince prozradilo, že se ze své nehody už otřepala a nebude mít těžké ani lehké následky. ,,Takže tady jsou čtyři klany?" zeptala se pro ujištění. ,,Ano, Bažinný, Dubový, Jezerní a Horský." přikývla Bobulka a podrbala se za uchem. ,,To je zajímavé. Musím to jít říct mé sestře." mňoukla krémová kočička. Vstala a pousmála se na naši hrdinku. ,,Moc ti děkuji, že jsi mě zachránila. Nikdy ti to nezapomenu." Bobulka si rozpačitě olízla náprsenku. ,,Není zač. Hlavně buď příště opatrná." varovala ji. Pampeliška kývla hlavou a rozloučila se sní. Poté zmizela v Posvátném lese směrem k Dubovému klanu. Hnědá válečnice si protáhla packy a chystala se vydat zpět na své území. Sice za to nebyla ráda, ale hřálo ji u srdce, že ji zachránila a vysvětlila ji vše potřebné. Otevřela tlamičku na větření a rozhlédla se po bažinném území. Všimla si tmavě hnědého kocoura, který se plížil právě k onomu lesu, kde byla ona. Skrčila se a schovala se do nedalekého keře. Klanový léčitel vypadal rozrušeně, jako by zrovna viděl celý Horský klan, jak se chystá napadnout jejich tábor. Bobulka přemýšlela nad tím, co ho mohlo tak vyděsit. Že by zlá věštba? Bahňák rychle doběhl k lesu, ani jednou packou se nenamočil v číhajících tůňkách. Bažinné kočky se v tomto těžkém terénu učila už od učedníků a každý moc dobře věděl, kam pokládat tlapky. Kdysi prý i existoval slepý kocour, který dokázal ladně chodit po jejich území a nikdy se nepotopil. To by žádná jiná kočka nezvládla, hlavně ne Horští, kteří mají silný krok. Bahňák kolem ní prošel, ani špičkou čumáku nedal najevo, že by ji ucítil. Nejspíš je tolik rozrušený, že by si ani nevšiml, kdyby před ním stál pes. Bobulka vykoukla z keře a svraštila čelo. Sice byla ráda, že si ji nevšiml, ale nelíbilo se ji, že jde někam takhle sám, když si očividně nevšímá okolí. Měla by ho následovat a postarat se, aby se v pořádku vrátil domů? Ne to nemůže udělat. Nemůže přece špehovat svého klanového léčitele. Stojí při něm celý Duchovní klan a ten dá pozor, aby se mu něco nestalo. Přece by jejich předci nechali zabít jejich léčitele! Co by pak Bažinný klan dělal? Navíc je zřejmé, že má namířeno k Nebeskému kameni. Na jakém jiném místě by byl mnohem více v bezpečí než tam? Vždyť to tam žije Duchovními kočkami. Zhluboka se nadechla a vydala se zpět na své území. Bahňák se o sebe umí postarat, jen potřebuje navštívit Nebeský kámen. Sice ji svrběl kožíšek při myšlence, proč ho musí její léčitel navštívit, tohle nebyla její věc.