1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

54.Kapitola 🍂

Mourovatý válečník kráčel po boku svých druhů jemu známým dubovým lesem. Obklopily ho sladké vůně domova. Přemýšlel, kde je asi Lístka? Bloudila někde v lese čekajíc na něj? Zavrtěl hlavou, proč na ni myslí v tak nevhodný okamžik? Právě se vrací domů, do tábora Dubového klanu. Jeho místo je tam, ne s toulavou kočkou. Tam má patřit jeho srdce.

Při průchodu trnovým tunelem na mýtinu se mu naježila srst vzrušením. Ve tmě svítily oči jeho přátel. Tichá hvězda skočila na skalku a rozhlédla se po členem jejího klanu. Plamínka se klidně posadila pod skalku, její ohnivá srst zářila na měsíčním svitu.

,,Dubový klane, dovolte mi přivítat Trna zpět mezi námi. Bohužel nese špatné zprávy, příští úplněk se uskuteční bitva s nepřítelem větším než jsou všechny čtyři klany dohromady. Ale společně s Duchovním klanem je porazíme a ubráníme své území!" její hlas byl klidný. Ani jednou na sobě nedala znát nervozitu, ani se jí nezatřepaly vousky. Trn ji obdivoval, s jakou silou dokáže klanu oznámit ty nejhorší zprávy, ale i tak všechny ujistit, že to zvládnou.

,,Trne!" z válečnického doupěte pískově zbarvená kočička s bílou náprsenkou, Růže. Už k němu udělala několik skoků. Trn otráveně sklopil uši, ale pak ho překvapil příchod někoho dalšího. Krásné krémové kočičky s těmi nejkrásnějšíma očima. Vynořila se z davu jako Duchovní kočka. Co tady dělala? 

,,Trne! Ty jsi se vrátil!" dřív než se k němu dostala Růže, tak k němu Lístka doběhla a přitulila se k němu. Ovanula ho její sladká vůně a olízla mu tvář. 

,,Lístko...C-co tady děláš?" nedokázal uvěřit svým očím.

,,Připojila jsem se k Dubovému klanu. Přemýšlela jsem o tom, jak jsi mi popisoval život v klanu a zalíbilo se mi to...Hlavně jsem chtěla ti být po boku." mňoukla a zabořila mu čumáček do srsti. Trn se cítil, jako by mu vzplanulo srdce. Už nemusí zradit klan, aby byl s Lístkou. Zadíval se do davu, nikdo se na něj nedíval jinak. Nikdo, kromě Růže. Ta stála kousek opodál a sledovala jeho. V jejích očích se třpytily slzy. Trn sklopil uši, nechtěl ji ublížit. Otevřel tlamičku, aby něco řekl, ale ona jen zavrtěla hlavou. Otočila se a rozběhla se do válečnického doupěte. Její sestra na něj vrhla nepřátelský pohled a vydala se za Růží, aby ji utišila. Trn chtěl jít za ní a omluvit se, ale Lístčin pohled ho zastavil. Její oči zářily něhou a pochopením. 

,,Pochopí to." řekla a přitulila se k němu víc. Trn si povzdychl, ale musel souhlasit. Nikdy nenaznačoval Růži, že by mezi nimi mohlo být něco víc. Doufal, že to brzy pochopí a najde si někoho lepšího. Trn se s Lístkou vydaly do Válečnického doupěte později. Mourovatý válečník nechtěl narazit na brečící Růži a navíc mohl své družce popsat vše, co prožil a jak ho to změnilo. Krémová kočička ho bedlivě poslouchala a vypadala jako malé kotě, kterému maminka popisuje nějaký příběh. Než se rozhodli jít spát, tak mu ještě řekla, že mu chce zítra ukázat bojové chmaty, co se naučila od Vrby, která se ji ujala. Taky se dozvěděl, jak moc se k ní ostatní nechovali zrovna přátelsky. Stále to byla ta cizí, ale to ji neodradilo, aby se učila novým věcem. Chtěla z klanového života poznat všechno a doufala, že jednoho dne bude vybraná na Velké shromáždění, o kterém ji Vrba vždycky vyprávěla.

Když trn vešel do Válečnického doupěte, tak se rozhlédl. Všude už spali jeho druhové. Přímo naproti vchodu se krčily dvě pískově zbarvené kuličky chlupů. Trna píchlo u srdce, že Růži ublížil, ale nemohl s tím nic udělat. Nechtěl lhát svému srdci a ostatním. S Lístkou si lehli kousek od vchodu. Lístka si o něj opřela hlavu a tiše vrněla, aby nevzbudila ostatní. Její pach Trnovi pomohl usnout.

...

Další den trávil Trn s Lístkou v lese. Stala se jeho první učednicí, učil ji plížení a lovení. Jako bývalá toulavá kočka s tím neměla moc velký problém, protože si kořist lovila už dávno. Jednou z věcí, co se však musela naučit, bylo, aby nevyrušila kořist ostatním. Je sice hezké, když uloví tlustou veverku, ale když vyruší ostatní, tak se klan nenají. Trnovi se líbil její optimismus a nadšení pro věc. Připadala mu v takových chvílích roztomilá. V táboře se snažil promluvit si s Růži. Ta se na něj od rána ani nepodívala a vyhýbala se mu, jak nejvíc mohla. Když už byli oba v táboře a on k ní vykročil, tak se vydala k Zjizvenému, aby ji dal do další hlídky. Motýlice ho naopak propichovala naštvanými pohledy a jasně dávala najevo, co si o něm myslí. 

Když však večer přišel do tábora Rampouch s prosbou o pomoc a Plamínka s Motýlici odešly na území Horského klanu, tak dostal Trn si s Růží promluvit.

,,Lístko, mohla by jsi pomoc Květině s pelíškem? Ostrotlap je z celého dne výcviku unavený." mňoukl Zjizvený. Trn byl zprvu naštvaný, že se k jeho partnerce chová zástupce nadřazeně, ale Lístčina reakce ho překvapilo.

,,Jasně, Zjizvený. Moc ráda." její úsměv byl naprosto pravý. Ona se učednické povinnosti užívala. Když se ji na to Trn zeptal, tak řekla jen: ,,Je skvělé pro jednou neřešit vlastní přežití a pomáhat ostatním...Cítím se, že konečně dělám něco, co mě naplňuje." Když se krémová kočička rozběhla k doupěti starších, tak se Trn rozhlédl po táboře. Zahlédl Růži sedící samotnou u jednoho stromu. Dívala se na své jídlo. Trn se zhluboka nadechl a došel k ní.

,,Růže?" podívala se na něj. Její oči byly zprvu přátelské, jako kdysi, ale pak se hned proměnily v naštvané.

,,Co chceš?" zasyčela a zakousla se do svého úlovku.

,,Promluvit si."

,,O čem? Není tu důvod o něčem mluvit. Byla jsem pitomá a měla jsem hned vědět, že máš někoho rád...jen nechápu, proč ona." Růže se zadívala na doupě starších, kde Lístka předtím zmizela. Zhnuseně nakrčila čumáček.

,,Jak to myslíš?" chlupy na ramenou se mu naježily. Nenechá někoho o jeho partnerce mluvit hnusně.

,,Je to toulavka, Trne! Ty se nemění! Podrazí tě a celý náš klan, Tichá ji nikdy neměla přijmout k nám!" zavrčela. V očích ji šlehaly blesky.

,,nevíš o čem mluvíš...Lístka je jiná. Je milá a laskavá."

,,Spíš zákeřná a falešná..."

,,Nemluv takhle o ní!" Trn zaryl drápy do hlíny a vycenil tesáky. Růže se na něj zděšeně dívala. Trn si uvědomil, že to přehnal. Rychle si olízl několikrát náprsenku, aby se uklidnit.

,,Moc se omlouvám, že jsem ti ublížil...Ale mé srdce nezměním." řekl po minutě ticha tím nejjemnějším hlasem. Růže zavřela oči a zhluboka se nadechla.

,,Trne, slib mi něco." její hlas už nebyl naštvaný, ale zlomeny, smutný.  Trn se k ní natáhnul, aby ji dal najevo, že je jedno ucho.

,,Nech mě být, nevšímej si mě...Dělej, že tu nejsem." řekla, vzala si svou kořist a odešla. Trn šokovaně seděl na místě. Až teď mu došlo, že přišel o kamarádku. Sice ho Růže často otravovala, ale byl zvyklý na její přítomnost. Nechtěl dělat, že tu není. 

Když spatřil, že Lístka vyšla z doupěte starších, tak k ní došel. Její přítomnost ho uklidnila a dokonce i rozveselila. Řekla mu, že ještě musí pro mech a kapradiny.

,,Půjdu s tebou."

,,To nemusíš, fešáku." zavrněla pobaveně.

,,Ale ano, tlapky navíc se vždycky hodí, krásko." a tak společně vyšli z tábora. Trn za sebou nechal Růži, tak jak si přála. chtěl s ní být zase kamarád, ale věděl, že to už není možné. Získal sice Lístku, ale Růži ztratil.