1. Kočičí Válečníci- Zapomenutá věštba (DOKONČENO)

12. Kapitola🍂

Trn:

Slunce pomalu stoupalo nad obzor a po obloze se pomalu pohybovaly bělavé mraky, které vypadaly jako nadýchaná vlna. Mourovatý kocour se protáhl ve svém pelíšku a zamrkal, aby si přivykl na okolní světlo. Kousek od něj pochrupovala tmavě mourovatá kočička. Vedle ní ze spánku zamlaskal hnědý kocour, kterému se pod srstí rýsovaly svaly. Trn se poškrábal za uchem a tiše prokličkoval kolem spících. Před keřem, který ukrýval Válečnické doupě, zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Plamínka něco říkala mourovatému učedníkovi a poté se oba vydali pryč z lesa. Před jejím doupětem odpočíval Tmavopruh s tlapkou v obalech. Zjizvený snídal tlustou veverku a díval se na školku, ze které právě vylezla Slunečnice se svými koťaty. Veverkotě a Liškotě poskakovali kolem, zatímco Kaštanokotě pozoroval brouka, co lezl na zemi. Květina ležela před doupětem starších a okolo ní poletovala Bukvotlapka s mechem v pacičce a vybírala staré válečnici klíšťata. Růže seděla vedle své sestry a nahlas se něčemu smály. Z lesa do tábora přiklusal zlaté zbarvený kocour s hustou srstí na krku a za ním byla zrzavá kočka s černými pruhy a bílým koncem ocásku. Oba v tlamičkách nesli právě ulovené kousky. Trn doklusal k hromádce s jídlem a pozdravil se s nimi. Chystal se vzít černého kosa, když tu se ozvalo zvolání z Vysoké skalky. ,,Všechny kočky, které jsou schopny si ulovit jídlo, ať se dostanou pod Vysokou skalku." Trn vzdychl hlady a doklusal k už sedící Stínici. Brzy se přidávali i další válečníci. Slunečnice měla plno tlapek práce, když se snažila dostat své děti zpět do školky. Liškotě zvědavě nakukoval a prosím svojí maminku, aby zůstali venku. ,,Ahoj, Trne." mňoukla mile pískově zbarvená kočička s bílou náprsenkou. ,,Ahoj, Růže." pozdravil i on ji. Mladá válečnice se k na něj mile usmála. ,,Jak jsi se vyspal?" zeptala se a oči ji láskyplně zářily. ,,Dobře." zamumlal a poškrábal se za uchem. ,,Čau, Trne. Slyšel jsi už o tom, jak Růže ulovila toho potkana u vesnice?" vedle světle zrzavé válečnice se objevila i její sestra Motýlice. ,,Ano, už mi o tom vyprávěla." ,,A co o tom, jak vyhnala toho Horského válečníka?" nepřestávala. ,,Ano." přikývl po druhé. Najednou se ozvalo hlasitě mňouknutí a všichni ztichli. Tichá hvězda se postavila a rozhlédla se po všech přítomných. ,,Dnes je Velké shromáždění. Společně se Zjizveným jsme vybrali několik koček. Zúčastní se Vrba, Medvěd, Trn, Stínice, Modřínopacka, Dlouhovoous, Tygřice, Bukvotlapka a Ostrotlap. To je vše." mňoukla velitelka a seskočila ze skalky. Jmenovaní válečníci nadšeně zavrtěli. Trnem projela nová energie, jakoby do něj bouchl blesk. Tušil, že ho velitelka vybere, patří mezi prvotřídní válečníky a byla by hloupost ho nevzít. Docela ho překvapilo, že tam půjde Vrba s Medvědem, kteří měli ještě viditelné šrámy. Mohli by tímto ukázat zbylým klanům, že ne všichni členové jsou silní. ,,Ach jo, doufala jsem, že tam půjdu." zamumlala smutně písková válečnice vedle něj. Trn se na ni podíval. Sklopil uši, věděl jaký to byl pocit. Pohladil ji ocáskem po zádech. ,,Příště tě určitě vybere. A já ti zítra řeknu všechno, co se stalo." slíbil. Růže se na něj pousmála a jemně se k němu přitulila. ,,Děkuji, Trne." mňoukla. ,,Nechala bych vás tady hrdličky, ale někdo musí jít lovit. Půjdete?" promluvila najednou Motýlice a oba sledovala. Trn, který se tímto dostal zpět do reality, se odtrhl od Růže a zavrtěl hlavou. ,,Nejsme hrdličky..." začal zavrčením a zadíval se na hromadu s úlovky. ,,...A běžte beze mě, já se najím a pak půjdu." dodal a vydal se dlouhými skoky ke kořisti. Sestry se s ním rozloučily a vydaly se do lesa. Trn našel svého vyhlédnutého kosa a donesl si ho na klidné místo. Vytrhal černé peří a dal ho na hromádku. poté se zakousl a utrhl si pořádný kus masa. Po tlamičce se mu rozlila lahodná chuť. Žaludek mu zakručel, ani netušil jaký má ve skutečnosti hlad. ,,Ahoj, Trne. Můžu si vzít to peří?" před ním stál zlatě zbarvený kocour. ,,Bude se hodit na pelechy." dodal na vysvětlenou. ,,Jasně Lví drápe." zamumlal mourovatý válečník a pousmál se na něj. Zlatavý válečník vzal hromádku černého peří a vydal se do Válečnického doupěte. Jakmile náš hrdina zhltl i poslední kus jídla, tak se rozběhl do středu tábora, kde zrovna stál Zjizvený s dalšími válečníky a říkal jim, co mají dělat. ,,Aaaaa Trne, ty jdeš jak na zavolanou. Běž s Ořechem a Stínicí na lov." ,,Dobře Zjizvený." mňoukl mourovatý kocour a doklusal k tmavě hnědé kočce, která ho sledovala svýma mrazivě modrýma očima, a hnědého kocoura, který spal v doupěti, když vstal. ,,Můžeme?" zeptala se Stínice a prohlédla si oba kocoury. ,,Ano." řekl Ořech, kterému brněly tlapky nedočkavostí. ,,Tak za mnou, budeme lovit u Ještěřích skalek." rozhodla a rozběhla se z lesa pryč. Oba ji následovali.