Fighting Together //DNF

3. Kapitola

PÁTEK

George Pov:
Bylo už po škole dávno a já se připravoval na večer. Doufal jsem, že se nic nestane a že tam nedostanu epileptický záchvat. Opravdu poslední dobou mívám často záchvaty. Minulý týden jsem jich měl alespoň přes pět záchvatů, což není moc dobré.

Byl jsem na mobilu a četl si na wattpadu fanfikci. Taky bych chtěl někdy něco napsat, ale bojím se, že někdo zjistí, že píšu má wattpad a řekne to úplně všem. Ani moc psát neumím, takže tak. Strávil jsem na mobilu tak čtyři hodiny a už bylo osm. Přišla panika a já se snažil co nejvíce uklidnit. Vstal jsem z postele a šel pro ten oblek. Svlékl jsem si svou mikinu, triko a tepláky a snažil jsem se obléct ten oblek. Celkem dost mi to trvalo, jelikož jsem to měl snad poprvé v životě na sobě. Navoněl jsem se svou oblíbenou voňavkou a upravil si trochu vlasy. Vzal jsem si mobil a dal si jo do kapsy. Naposledy jsem se prohlédl v zrcadle a povzdechl si. Vyšel jsem ze svého pokoje a šel za rodiči do obývacího pokoje. Ihned jak mě uviděli, tak se usmáli a mamka si mě vyfotila. Já nahodil utrpený výraz a ona se zasmála.

„Vypadáš skvěle Georgi" usmál se na mě táta a já poděkoval. Mamka si vzala klíče od auta, jelikož mě tam chtěla hodit a tak jsem se rozloučil s tátou a šel do auta. Tak jo Georgi... bude to dobrý. Nic se nestane. Nádech a výdech. Bál jsem se, že se něco pokazí a že se mi všichni vysmějou. Doufal jsem pouze v to, že se nic nestane. Mamka viděla, že jsem celkem nervózní a tak mi položila ruku na stehno a usmála se na mě. Já ji milý úsměv oplatil a ona zastavila. Začal jsem lehce panikařit, když jsem uviděl nějaký kluky a obyčejným oblečení. Třeba to jsou nějací random lidi... snad. Povzdechl jsem si a nadechl se.

„Zlato, kdyby cokoliv, tak mi zavolej nebo napiš a přijedu pro tebe ano?" Já jsem lehce kývl a pousmál se na ní. „Papa" řekne a políbí mě na tvář.

„Pa" usměju se a vystoupím z auta. Jdu směrem k baráku a cítím, jak se mi nějací lidi smějí. Snažil jsem se to neřešit a myslet si, že se smějí něčemu jinému. Vstoupil jsem do baráku a uviděl všechny lidi v normálním oblečení. Pár lidí se na mě podívalo a začali si něco šuškat a přitom se smát. Posmutněl jsem a snažil jsem se najít Thomase. Že by mi snad lhal? Proč by mi lhal? Co jsem tak strašného provedl? Konečně jsem u uviděl u piva, tak jsem se rozešel směrem k němu a šťouchl do něho. On se na mě podíval a usmál se.

„Georgi! Fakt si přišel! Sekne ti to" Tu poslední větu mi zašeptal do ucha a já lehce zčervenal. Ale hned jak jsem si všiml, že má normální oblečení, tak jsem se zamračil.

„Díky, ale proč máš normální oblečení stejně jako všichni? Řekl jsi mi, že bude mít oblek každý. I ty" Řeknu smutně a on se nervózně zasměje.

„Já se převléknu za chvíli. Stejně jako ostatní. Víš teď je taková obyčejná party a pak bude taková elegantní" nevím co to právě teď vyblil, ale i tak jsem mu uvěřil... cítil jsem se podražený.

„Dobře... a kdy chceš abych ti to řekl?" Zeptal jsem se a on si dal ruce okolo mích ramen.

„Klidně teď " řekl a já lehce znervózněl. Začal jsem si škrábat silně kůži a snažil se nedat na sobě vidět mou nervozitu.

„Uh- j-já. Budeš m-můj přítel...?" Zeptal jsem se trochu potichu, což se mu nelíbilo. Řekl, že mám více nahlas a já snažil opravdu nerozbrečet. Doufal jsem pouze v to, že toto není žádný podraz. Bál jsem se, že se ztrapním přede všemi. „Haló? P-Prosím o
p-pozornost" řekl jsem celkem koktavě a nahlas. Všichni se na mě podívali a vypli hudbu. Cítil jsem se opravdu nepříjemně a bál jsem se. „J-Já... chtěl bych se zeptat j-jestli budeš můj- přítel Thomasi... m-mám tě r-rád a byl bych rád- kdyby si byl můj p-přítel" řekl jsem koktavě a všichni se mi začali smát a i Thomas. Nechápal jsem co se stalo. Ale pak vše ki došlo...