(Píšu kapitoly nad tisíc slov )
George šikanovaný kluk, který trpí epilepsií a kvůli tomu ho lidi šikanují a ještě kvůli tomu, že je gay. George neměl nikdy tolik dobrý život. Ano, jeho rodiče jsou skvělý, ale má vůbec nějaké kamarády? Bohužel. Vymě...
George Pov: Byl další den a víkend. Já se probral s mokrými tvářemi a červenými oči. Vzpomenul jsem si na včerejšek a začal jsem být zase smutný. Nechápu proč se ke mě lidé musí tak chovat. Nic špatného jsem nikdy nic neudělal. Snažím se co nejvíc můžu, ale i tak to není dost. Každý mě jen šikanuje a dělá si ze mě pouze legraci. Povzdechl jsem si a vzal si mobil. Na stolečku ležel nějaký papírek a tak jsem si ho vzal a bylo na něm telefonní číslo. Clay! Není to jen nějaký vtip? Co když mi ho dal jen proto, aby se semnou sblížil a pak mi nějak ublížil. Co když mě taky pak začne šikanovat? Snažil jsem se nad tím přestat přemýšlet a po chvíli to i zabralo. Zhluboka jsem se nadechl a naklikal na mobil jeho telefonní číslo a dal uložit jako 'Clay' klikl jsem na zprávy a napsal 'ahoj' chtěl jsem dát odeslat a začala se mi klepat ruka. Bál jsem se, že si ze mě jen udělá srandu. Pomalu jsem prst přibližoval a ťukl na odeslat. Byl jsem celkem dost nervózní a čekal jsem na odpověď. Po chvíli mi odepsal.
Clay Ahoj, jak se máš?
Usmál jsem se a začal jsem odepisovat.
Já Nic moc:-( jsem furt smutný z toho včerejška...
Clay Neboj se:) bude to v pořádku, kdyžtak tě ve škole pak ochráním kdyby si k tobě něco dovolovali💪🏼😌
Usmál jsem se nad jeho zprávou a chvíli jsem přemýšlel co mu napsat.
Já A... nechtěl by jsi třeba dnes k nám? Já jen- chci si s tebou popovídat a tak. Promiň vůbec nevím co píšu. Jsem strašně nervózní hah
Nic se nedělo a dal mi pouze zobrazeno. Vypl jsem mobil a stekla mi slza po tváři. Zase jsem všechno posral. Určitě si teď říká jakej debil teď jsem, že neumím ani psát. Byl jsem na sebe naštvaný a kopl jsem zuřivostí do postele. V tom mi cinkl mobil. Sebral jsem ho a podíval se.
Clay V pohodě:) proč jsi nervózní?
Odepsal! Usmál jsem se, ale hned mi úsměv klesl, když jsem si přečetl proč jsem tak nervózní. Povzdechl jsem si a chvíli jsem přemýšlel, pak jsem se rozhodl odepsat.
Já Já nemám žádný kamarády a tak nevím moc jak tohle chodí... neumím se s někým bavit normálně.
Odepsal jsem a čekal jsem na odpověď.
Clay Neboj se, máme to stejně. Taky nemám moc přátel, protože jsem diabetik.
On je diabetik? Takže je skoro stejný jako já. Teda nemá záchvat, ale taky není normální jako já. Třeba jsem se mýlil. Třeba bude v pohodě. Snad ano...
Já To je mi líto:< aspoň jsme na stejný lize:) nechtěl by jsi tedy dnes přijít...? Když není škola?
Dal mi opět zobrazeno a asi tak dvě minuty se nic nedělo. Přestal jsem doufat v zázrak a hodlal vypnout telefon, než se mi na obrazovce objevilo 'píše...' usmál jsem se a chvíli čekal.
Clay Klidně:D Třeba v jednu?
Usmál jsem se a odpověděl Ok a poslal jsem mu mou adresu. Hned mi ovšem spadl úsměv z tváře, když jsem zjistil, že je čtvrt na jednu. Prudce jsem vstal a šel dolů do kuchyně, kde byla mamka a táta.
„Dobré ráno Georgi, jak se cítíš?" Zeptala se mamka a já pokrčil rameny. Nechtěl jsem se opět bavit o včerejšku. Chtěl jsem na ten moment zapomenout.
„Georgi mamka s tebou mluví" řekne táta a já se na něho podívám a pak na mamku.
„Cítím se fajn." Řeknu a nasypu si do misky cereálie s mlékem a začnu jíst.
„Dnes přijde Clay" řeknu a rodičům se rozzáří oči. Nejspíš jsou překvapeni z toho, že jsem sem někoho pozval a že mám kamaráda.
„To je skvělé! Ten kluk ze včerejška?" Zeptala se mamka a já kývl hlavou. Chvíli jsme si ještě povídali než jsem uslyšel zvonek. Zmrzl jsem, když jsem si uvědomil, že jsem ještě v pyžamu. Rychle jsem běžel do pokoje, kde jsem se začal převlékat do teplácích a mikině. Uslyšel jsem dole hlasy a pak kroky po schodech a ke mě do pokoje. Otevřeli se dveře a v nich stál Clay. Vypadal celkem hezky nechci nic říkat. Uhh Georgi. Ty se fakt zamiluješ do každýho. Usmál jsem se a pozdravil jsem ho.
„Tak... pojď dál. Sedni si klidně na postel" usmál jsem se na něho a posadil se na postel a on po chvíli taky. Byl jsem hodně nervózní a šlo to vidět, jelikož jsem si stále třel prsty o sebe. On se na mě podíval a chytl mě za ruku. Já chvíli na něho koukal a pak jsem se zčervenal.
„Nemusíš být nervózní" usmál se na mě a já nazpět. Začali jsme si povídat o všem různým a dozvěděl jsem se, že se jmenuje Clayton Soot, že je mu 17 a že má bratra Willbura, který se ale odstěhoval do Londýna. Já o sobě taky řekl pár informací a pak jsme se nějak dostali k našem disabilitám.
„Tak... jsem epileptik už odmala. Dostal jsem svůj první záchvat ve svých čtyř let. Pokaždé, když měl přijít nějaký záchvat, tak jsem začal cítit mravenčení v těle a pak mi prostě přestali fungovat nohy a já spadl a začal se klepat. Pokaždé jsem potom byl hrozně unavený a vyčerpaný. Pokaždé, když jsem si našel nějakého kamaráda a řekl jsem mu, že jsem epileptik, tak mě pak odkopl a odešel... opravdu bych si přál mlít nějakého kamaráda, která by mě neodkopl, protože jsem epileptik..." řekl jsem smutně a podíval jsem se na zem. Chvíli se nic nedělo a pak mě Clay chytl za ruku a já se mu podíval do očí.
„Tak teď už máš. Jestli chceš, tak budu tvůj kamarád" řekl a usmál se na mě. Já mu hned padl okolo krku a začal jsem mu děkovat. „Neděkuj za to. Já to měl stejně jako ty. Já když jsem byl malej, tak jsem měl už cukrovku. Každý den si musím měřit hladinu cukru glukometrem a je to opravdu otravný. Ještě před tím než se najím si musím píchnout inzulínu podle toho, kolik gramů cukru je v tom jídle. Je to tak strašný tohle dělat každý den aspoň dvakrát nebo třikrát za den" sekne sebou na postel a já si lehnu vedle něj. „Opravdu bych si přál být normální" řekne zničeně a já se na něho podívám.
„Taky... ale aspoň teď máme toho druhýho ne? Zkusím zjistit něco o cukrovce a pak ti můžu i nějak pomoct" usměju se na něho a na jeho tváři se také objeví úsměv a sedne si zpět. Tenhle kluk pokaždé když se usměje, mi vyvolá divný pocit v břiše.
„Opravdu?! Děkuju! A já se budu snažit zjistit něco o epilepsii" Chytne mě za ruku a obejme mě. „Jsi skvělý kámoš" Tohle mě zahřeje u srdce a více ho obejmu. Konečně mám pravého a prvního kámoše.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ahh a tady máme novou kapitolu:) a hádejte kdo nepůjde celý tenhle týden do školy? Já. Yess. Budu se snažit být tedy vide aktivní a jestli mám v této kapitole nějaký chyby, tak mě prosím opravte. Opravdu se snažím zjistit co nejvíce informací o cukrovce a epilepsii. Kdyžtak mi napište nějaké informace do komentu jestli o tom něco víte:) Dobrouu.
Shrnutí: George pozval Claye k sobě domů, kde se více spřátelili a rozhodli si navzájem pomoct. George je šťastný, že si našel nového kamaráda, stejně jako Clay.
