(Píšu kapitoly nad tisíc slov )
George šikanovaný kluk, který trpí epilepsií a kvůli tomu ho lidi šikanují a ještě kvůli tomu, že je gay. George neměl nikdy tolik dobrý život. Ano, jeho rodiče jsou skvělý, ale má vůbec nějaké kamarády? Bohužel. Vymě...
George Pov: Bylo ráno a já se rozhodl, že dnes nepůjdu do školy. Nechtělo se mi tam po tom co se včera stalo... chtěl jsem poděkovat Clayovi, ale prostě jsem tam nechtěl... přál jsem si ať mě už lidi nechaj. Opravdu ano. Vyrušil mě klepot na dveře, tak jsem otráveně odpověděl a do pokoje přišel můj táta jelikož měl dnes volno.
„Ahoj Georgi... jak ti je?" Zeptal se starostlivě a sedl si na kraj mé postele. Já nic neříkal. Neměl jsem sílu odpovědět... chtěl jsem jenom spát a nic nedělat. „Nechtěl by si něco k jídlu...? Od včerejška si nic nejedl" kývl jsem v nesouhlas a si povzdechl. Pravděpodobně to už semnou vzdal. Vstal a rámu dveří se zastavil. „Mám tě rád Georgi... můžeš mi říct cokoliv" pousmál se na mě a pak zmizel. Mě začali téct slzy z očí a snažil se usnout, ale pokaždé když jsem zavřel oči, tak jsem uviděl jak do mě kopou a nadávají mi a nebo na té party jak se mi všichni začali smát. Setřel jsem si slzy a vstal. Šel jsem do koupelny, kde jsem se následně zamknul.
TW: ZHROUCENÍ A PANICKÁ ATAKA
Pomalu jsem si začal sundavat triko a pak se mi nahlédl pohled na mé tělo. Měl jsem samé obrovské modřiny na těle až do červena. Měl jsem pocit jako by jsem měl zlomená žebra. Příšerně mě bolela, ale nejspíš byly jen naražený... začal jsem opět brečet a už jsem to nevydržel a spadl jsem k zemi a snažil se pobrat dech. Nedokázal jsem to. Jako bych zapomněl dýchat. Měl jsem pocit, že umírám. Nevěděl jsem co dělat. Byl jsem tu sám. Byl jsem bezbranný a bezmocný. Nic nedokážu. Bylo by lepší, kdybych tu nebyl. Ve škole lidi mají pravdu. Jsem opravdu nicka, která by neměla žít. Nikdo mi nedokázal pomoct. Byl jsem nevyléčitelný... nikdo mi nedokáže pomoci. Nejradši bych se zabil, ale co moji rodiče? Nebo Clay? Co by dělal, kdybych tu nebyl? Chyběl bych mu? Nebo by mu má smrt byla jedno? Má mě vůbec rád a nebo to jen opravdu předvádí? Co když je na stejně straně jako Thomas? Nikdo mě nikdy nemel rád, tak proč by Clay ano? Ano, sice má cukrovku, ale i tak. Třeba jsem pro něj trapnej a nenávidí mě. Nebo je to kvůli tomu, že mám epilepsii. Opravdu kdybych mohl, tak bych si přál být normální... abych nebyl gay, abych neměl epilepsii. Přál bych si mít kamarády, být normální, být šťastný nebo aby na mě rodiče byly hrdý. Ale vím, že to se nikdy nestane. To je pouze má představivost.
TW: KONEC
Po nějaké době jsem se zklidnil a já pomaličku vstal a oblékl se. Vyšel jsem z koupelny a před dveřmi byl můj táta, který mě ihned objal. Já se chvíli snažil pobrat co se stalo, ale hned na to jsem ho objal nazpátek a stisk jsem zpevnil. Po chvíli jsem opět začal brečet a tak mě začal nějak uklidňovat. Pak semnou šel k posteli a já si na ni lehl. Přikryl mě a když uviděl, že jsem unavený, tak mě tu nechal a odešel. Já byl tak unavený, že když jsem zavřel oči, tak jsem ani nemyslel na to, co se včera a v pátek stalo a v pohodě jsem usnul...
Clay Pov: Byl jsem na obědě a snažil se sníst to co bylo na tom talíři. Bylo to nechutný už od pohledu, ale i tak jsem to musel sníst jelikož jsem měl už v sobě aplikovaný inzulín. Kuchařky o mé cukrovce vědí a tak dělají zvlášť jednu porci každý den pro mě zvlášť. Byl jsem rád, že mi dělají zvlášť jídlo i když to je nechutný. Byl jsem celkem dost smutný, že George dnes nepřišel... doufám, že je v pohodě...
Na obědě jsem dnes musel sedět sám, ale po chvíli si ke mě někdo přisednul. Podíval jsem se na toho neznámého kluka a on ke mě natáhl ruku.
„Jsem Alex, ale většinou mi lidi říkají Techno" Řekl a já si potřásl ruku s ním.
„Jsem Clay" hned na to se k nám posadili ještě dva kluci.
„Čau jsem Alex neboli Quackity a tohle je Nick neboli Sapnap" Řekl menší kluk s černými vlasy a modrou čepicí na hlavě a druhý těm Sapnap byl taky takový trochu menší a měl hnědý vlasy s páskou na hlavě.
„Ahoj, Clay" usmál jsem se na ně a oni mi úsměv oplatili.
„Vtipný. Sice tu jsme dlouho, ale nikdy jsme tě neviděli" řekl Techno a dal si další sousto do pusy.
„To jo..." Přiznal jsem a začal mi zvonit mobil. Georgův táta? Jo, když jsem byl u nich naposledy, tak mi dali na sebe číslo, kdyby se něco stalo Georgovi. Já to zvedl a po chvíli se ozval Georgův táty hlas. „Dobrý den pane Davidsone! Co se děje?" Zeptal jsem se ho a on po chvíli spustil.
„Ahoj Clayi. Říkal jsem ti ať mi říkáš Tome. No nic... nechtěl by si po škole k nám zajít? George je nějaký divný... nechtěl do školy a dnes dopoledne jsem ho slyšel k koupelně opravdu hlasitě brečet a pak mi začal brečet i v náruči. S tebou promluví, tak prosím přijď." Takhle špatně na to byl? Ani jsem nepřemýšlel chvíli a hned jsem odpověděl.
„Ano ovšem! Nashledanou pa-Tome" řekl jsem a típl hovor. „Promintě kluci, ale budu muset jít. Hezky jsem si s vámi popovídal. Uvidíme se zítra" Rozloučil jsem se s nimi a odnesl jsem tác a šel rovnou k Georgovi domů.
George Pov: Po nějaké době jsem se začal probouzet a tak jsem se protáhl a otevřel oči. Viděl jsem před sebou Claye a tak jsem trochu zakřičel.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. A ahoj Georgi... jak se máš? Tvůj táta mi volal" Řekl Clay a já se k němu přisunul jelikož seděl na kraji postele a podíval jsem se mu do očí.
„C-Clayi j-já... už se tam nechci vrátit. Nechci už aby mě lidi šikanovali nebo si ze mě dělali srandu! Já už chci mít klid. Nechci takhle žít... bolí to..." začal jsem opět brečet a Clay mě silně objal a začal mě hladit po zádech a mluvit na mě, což uklidňovalo.
„Takhle už nemluv Georgie... chápu, že to bolí, ale bude to dobrý. Lidi si neuvědomují jaký chyby dělají a chovají se jako idioti. Georgi jsi jedinečný a já tě mám opravdu rád. A i více dalších lidí tě miluje. Lidi na tebe pouze žárlí, protože jsi odvážný a oni si přejí byla jako ty. A co ty rány? Bolí tě stále." Já kývnul a on se na mě smutně podíval. Dokázal být tak milí... miluju ho, opravdu moc, ale nemůžu. Jeho slova mě ale pokaždé tak uklidní a zahřejí u srdci. Ukázal jsem na svou celou hruď a břicho a on kývnul. „Můžu?" Zeptal se když chytl lem mého trika. Já nejistě kývl a on mi sundal tričko. Podíval se na mé rány a uviděl jsem slzy v jeho očích... on přes mé modřiny a rány přejel prsty a pak udělal něco, co jsem nečekal. Začal dávat pusu každičké mé modřině a mé ráně. Já se se slzami v očích na něho podíval, když dolíbal mou hruď a mé břicho a objal jsem ho. On mě objal nazpět a lehl si vedle mě do postele. „Klidně se prospi ještě Georgie" zašeptal mi do ucha a začal mi jezdit rukou po zádech a vlasech. Já zabořil hlavu do jeho mikiny a spokojeně oddychoval.
„Hmm miluju tě... Clayi..." zašeptal jsem těsně než jsem usnul a ucítil jsem jeho úsměv na tváři a pak uslyšel něco ve stylu 'já tebe taky' a pak jsem usnul... v jeho objetí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tady další kapitola. Jsem ráda za všechny komentáře a hvězdičky. Mám vala strašně moc ráda a dobrou noooc:DD
Shrnutí: George kvůli nehodě ve škole zůstal doma a dostal panickou ataku. Clay si ve škole našel nové kamarády a po škole zašel za Georgem domů, kde George vyslechl a George mi těsně před spaním řekl co k němu cítí.
