(Píšu kapitoly nad tisíc slov )
George šikanovaný kluk, který trpí epilepsií a kvůli tomu ho lidi šikanují a ještě kvůli tomu, že je gay. George neměl nikdy tolik dobrý život. Ano, jeho rodiče jsou skvělý, ale má vůbec nějaké kamarády? Bohužel. Vymě...
Clay Pov: Byl další den a dnes jsme měli jít do nemocnice zařídit inzulínovou pumpu a glukózový monitor. Hrozně moc jsem se těšil jelikož by to znamenalo, že bych si už nemusel píchat inzulín a stále si měřit hladinu cukru. Za to jsme se ale netěšil do školy. Thomas stále do školy chodí jelikož se to ještě nevyřešilo a George se stále bojí. Nechce vylézt ani z postele. Měl celý zmlácený obličej a roztrhlý ret a obočí.
„Gogy... pojď ke mě. Tentokrát od tebe nepůjdu ani metr a budu stále s tebou i s Technem a ostatními. Nedovolím už NIKDY, aby ti ještě někdy ublížili" Řekl jsem dost jasně najevo a on ke mě přišel a objal mě. Pohladil jsem ho po hlavě a jemně ho políbil na tvář. George se trochu pousmál a šel se převléct do oblečení a pak jsme šli do kuchyně. Já si aplikoval inzulín a začal jsem jíst.
„Jak ti je Georgi?" Začal konverzaci jeho táta. George se na něho podíval a šla vidět jeho nervozita.
„Dobrý" Zalhal. Nemusí lhát rodičům...
„Dobře... odvezu vás do školy. Práce mi začíná až za hodinu" Kývli jsme a dál jedli.
*
„Ahoj tati" Rozloučili jsme se s Georgovým tátou, když jsme dorazili před školu a George se na mě co nejvíc natiskl a díval se celou dobu na zem. Měl opravdu zmlácený ten obličej a pravděpodobně i část od krku k nohám. Neviděl jsem ho bez trika zatím, tak nevím jestli je to zlý nebo špatný. Cítil jsem pohledy ostatních lidí jak se na nás dívají. George to pravděpodobně taky vycítil a ještě víc se ke mě přitlačil. Dal jsem si ruku okolo jeho ramen a pokračovali jsem v cestě do třídy. Posadili jsme se do lavice a George se díval stále na své ruce, které měl položené na lavici. Vypadal strašně moc smutně a depresivně. Thomas mu způsobil utrpení a bolest. Nejraději bych Thomase zabil tou nejbolestivější smrtí, ale takovou odvahu nemám ani já. (Heh ale já jo)
„Georgie co se děje? Bude to v pořádku, slibuju" Obejmu ho a George mi padne do náruče. Pousměju se a pohladím ho po zádech.
„Čau kluci, jsi v pohodě Georgi?" Přijde Techno a zeptá se George jenže ten se ani nehne a nic neříká. Techno se tedy podívá na mě a já odpovím za George.
„Je asi v pohodě, jenom to s tím Thomasem... je toho na něj moc" Techno kývne hlavou a chvíli přemýšlí, ale pak přijde k Georgovi a klekne si před něj. George se na něho vystrašeně podívá a Techno nahodí překvapený výraz kvůli tomu, že má George brutálně zmlácený obličej.
„To hajzlové... jak si dovolují tohle udělat Georgovi?!" Trochu křikne a George se vyděsí a schová se opět do mé náruče. „Promiň Georgi... strašně moc. Víš mám bráchu a vždy se naštvu, když mu někdo ublíží a nebo když je smutný. Georgi kdykoliv by jsi něco potřeboval, tak tu jsem ano? I Clay. Když ti někdo ublíží, tak přijď za námi a my se o to postaráme" George se trošičku usměje a kývne hlavou. Techno se usměje a pohladí ho po vlasech a následně si sedne za nás do lavice vedle Philzy což je Technovo kamarád. Quackity sedí před námi se Sapnapem a samozřejmě Karl je tam nacpaný u nich.
Začne hodina a učitelka vejde do třídy. Thomas na nás stále hází nechutný a zabijácký pohledy a my se ho s Georgem snažíme ignorovat. Po chvíli se ozve hlas ředitele v rozhlasu.
„George Davidson do ředitelny" Řekne a George vystrašeně vstane a pomalu odejde ze třídy. Zajímá mě, co po něm chce...
George Pov: Celý rozklepaný stojím před ředitelnou a každou sekundou se bojím víc a víc. Nic jsem neprovedl, tak proč mě tu chce? Třeba řekl Thomas ředitelovi, že to já tu bitku začal i když to není pravda. Co když mě chtějí vyloučit? Cítil jsem jak se mi sevřel hrudník a zaklepal jsem na dveře. Ozvalo se dále z kanceláře a já vešel a u stolu seděl ředitel. Ukázal na židli a já ve stresu se posadil. Teď bych si přál, aby tu byl semnou Clay...
„Takže Georgi. Víš proč tu jsi?" Zeptal se něžně a já zakýval hlavou. Jako kdybych zapomněl mluvit. Byl jsem ve stresu a nedokázal jsem nic říct. Bál jsem se, že mám nějaký problém i když vím, že jsem nic neprovedl. „Neboj se Georgi, jen chci vědět jak moc dlouho tě Thomas šikanuje. Vím, že mezi vámi je nějaký ten spor a chci vědět jak moc dlouho" zeptal se mě a já si trošičku oddychl. Takže nemám žádný problém. Zamyslel jsem se a nadechl.
„Asi dva měsíce zpátky. Nebo měsíc? No prostě jednou se konala party a prostě... něco se tam stalo a od té doby mě šikanuje..." Řekl jsem a on kývl a něco si zaspal. Chtěl něco říct, ale já se najednou kompletně složil a začal jsem brečet. „Každý den je to horší a horší! Furt mi nadávají a smějou se mi! Mlátí mě a já už to nezvládám... já už tu být nechci..." začal jsem opravdu brečet a ředitel nevěděl co dělat. Jen vstal a objal mě.
„Neboj se Georgi... zařídím, aby ti už neubližovali."
„Jak? Vždy si najdou cestu" On si povzdechl a odtáhl se ode mě, aby se mi mohl podívat do očí.
„Zařídím, aby je ze školy vyhodili. Nechci mít tady šikanátory a homofoby." Usmál se na mě a já nazpět. Bylo milé, že se snažil něco dělat. Moc to pro mě znamenalo. Pak mě už pustil zpět do třídy a já si sedl zpět do lavice a řekl jsem Clayovi co se stalo. On se usmál a objal mě.
Po hodině jsme to řekli i klukům jelikož se taky vyptávali co se stalo a já se konečně pak cítil aspoň trochu šťastnější. To jsem si teda myslel do té doby než jsem uviděl Thomase jak na mě ukazuje, že mi podřízne krk a pak mi poslal zprávu. Po škole. Začal jsem zrychleně dýchat a trochu se klepat. Začal jsem opravdu panikařit a Clay si toho všiml a odvedl mě rychle na toalety.
TW: ZÁCHVAT
Cítil jsem jak se mi sevřel hrudník a já nemohl dýchat dále jak jsem ucítil mravenčení v celém těle. Začal jsem lapat po dechu a Clay mě opatrně položil na zem a rovnou na bok. Připravil si ubrousek, aby mi pak mohl utřít pusu a já se začal klepat. Mé oči začali přeskakovat doprava a doleva a já se cítil jako bych umíral. Nenáviděl jsem ten pocit. Pocit samoty, smutku, strach ze smrti. Chytl jsem Clayovu ruku a silně ji zmáčkl. Clayovi to nějak nevadilo a snažil se mě uklidnit a hladil mě po zádech a občas po vlasech. Utřel mi pusu, když z mé pusy začala vytékat pěna. Clay mě ujišťoval, že budu v pořádku a stále na mě mluvil.
TW: KONEC
Po deseti minutách jsem se potrestal klepat a mohl jsem opět normálně dýchat. Clay se mě zeptal co se stalo a já na místo toho začal brečet... Clay mě silně objal a šeptal, že budu v pořádku i když to byla lež. Jedna velká lež.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Ok představte si George o trochu smutnější:DD)
Takže tady nová kapitola a za chvíli KONEC. Pro mě yay a pro vás... mno. To je jedno. Nebojte se i vy se dočkáte, hlavně mějte zaplý upozornění na Wattpadu, aby až postnu informace o mém novém příběhu, tak aby vám přišla.
Shrnutí: George prožívá deprese kvůli Thomasovi a když si konečně myslí, že se zbaví Thomase a bude opět šťastný, tak se to vše pokazí.
