(Píšu kapitoly nad tisíc slov )
George šikanovaný kluk, který trpí epilepsií a kvůli tomu ho lidi šikanují a ještě kvůli tomu, že je gay. George neměl nikdy tolik dobrý život. Ano, jeho rodiče jsou skvělý, ale má vůbec nějaké kamarády? Bohužel. Vymě...
Clay Pov: Jeli jsme s Georgem domů kvůli tomu, že byl opravdu z toho záchvatu unavený a já chtěl jet s ním. George mi cestou v autě usnul na rameni a tak jsem ho pak před barákem vzal do náruče jelikož jsem ho nechtěl budit a odnesl jsem ho k němu do postele. Přikryl jsem ho a lehl si vedle něho.
„Omlouvám se, že jsem tam nebyl abych ti pomohl... přál bych si to změnit. Už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Dobře? Jsi jen můj a nikdo ti už nikdy neublíží... přísahám..." políbil jsem ho na tvář a objal ho. Po chvíli na to jsem taky usnul.
*
Vzbudil jsem se tak po třech hodinách kvůli tomu, že George začal dělat nějaké zvuky a stále se otáčel ze strany na stranu. Sedl jsem si a viděl ho jak brečí a vydává hlasité zvuky.
„Hej lásko... vzbuď se" Začal jsem lehce do něho strkat a čekal jsem než se probudí. „Georgie... vzbuď se" po tak pěti minutách se vzbudil a začal hlasitě brečet. „Shh to je v pořádku..." objal jsem ho a políbil ho do vlasů.
„Clayi... o-oni mi ubližovali" nevěděl jsem o kom mluví, ale i tak jsem se snažil ho utišit. Různě jsem ho hladil po zádech a on po chvíli přestal vzlykat a podíval se na mě.
„Nechceš mi říct o čem byl ten sen?" Zeptal jsem se ho a on zakýval hlavou a měl opět slzy v očích. „Dobře nemusíš. Řekneš mi to až budeš připravený" usmál se na mě a pak jsme si opět lehli na postel a já ho objal. „Omlouvám se ti, že jsem tam nebyl abych ti pomohl. Moc si to vyčítám..." on se na mě opět podíval se slzami v očích a silněji mě objal.
„To nemusíš... jsi teď tady semnou a to mi stačí..." usmál jsem se a také ho silněji stiskl, ale on zakňučel. „P-Podíváš se mi na ty r-rány prosím?" Zeptal se a já kývl. Sedl jsem si a opatrně mi sundal hořejšek. Měl samé obrovské modřiny. Začal jsem mít slzy v očích a objal jsem rychle George. On začal opět brečet a vzlykat do mého trika.
„To bude dobré... není to zas tak špatný..." zalhal jsem. Opravdu byly příšerné ty modřiny, ale nechtěl jsem aby byl George ještě smutnější než je teď. Přikryl jsem ho a opět jsem si vedle něho lehl. „Ještě spinkej ano? Vzbudím tě na večeři" George kývl a po chvíli usnul.
*
Po tak hodině přišel jeho táta do pokoje a sedl si na kraj postele.
„Jak je mu? Prý měl velký záchvat. Co mu to způsobilo?" Zeptal se. Ještě neviděl co mu ti hajzlové udělali. Za tohle by si zasloužili vyloučit ze školy.
„Jedna taková parta ho zmlátila... a asi kvůli stresu se to stalo." On se zamračil a já George trochu odkryl ať jdou vidět ty rány. Georgův táta když to spatřil, tak se v jeho očích objevil hněv a smutek.
„Jak mu to mohli udělat...? Věděl jsem, že George šikanují, ale až takhle? Zavolám do školy. Tohle není normální." Řekne naštvaně a odejde z pokoje. Dále už jde jenom řev do mobilu.
„Mého syna zmlátili a vy s tím nedokážete nic dělat?! Aspoň si je pozvěte do ředitelny! Tohle opravdu nebudu tolerovat, buď zavoláte jejim rodičům a nebo si do tý školy zajdu sám a ukážu jim jak se mají chovat!" Křičel jeho táta do mobilu a já se snažil Georgovi zakrýt uši ať to neslyší. Je hezké jak se o něho starají. Moji rodiče by tohle nikdy neudělali. Jim je jedno jestli mi někdo ubližuje. Dále už se řev neozýval a tak jsem dál ležel s Georgem.
Vzbudil jsem George po pár hodinách, že už je večeře, ale já už musel jít. Musel jsem už být doma a tak jsem se s Georgem a jeho rodiči rozloučil a odešel domů. Otevřel jsem dveře a uviděl svého otce s mamkou.
„Ahoj..." pozdravil jsem je a oni se na mě vražedně podívali. Můj táta vstal a šel ke mě. Já z reflexu začal couvat až jsem narazil do zdi.
TW: DOMÁCÍ NÁSILÍ
„Kde jsi byl ty spratku, co?" Řekl naštvaně a vlepil mi facku.
„U-U George" řekl jsem koktavě a on se ironicky zasmál a dal mi pěstí do obličeje až jsem spadl na zem. Začal mě mlátit a já brečet. „P-Promiň. Už prosím p-přestaň!" Zvýšil jsem hlas a on mě ještě jednou bouchl.
„NEBUL CLAYTONE. To jsem tě snad naučil?! Brečí jen holky a nebo padavky! Jsi snad jedno z toho?" Já si utřel slzy a do mě ještě jednou kopl. Zasténal jsem z bolesti a on pak šel k mé tašce, kde mám svoje potřeby na cukrovku.
„C-Co děláš?" On mě ignoroval a začal všechno házet do koše. „Ne! Co děláš! Bez toho nepřežiju, chceš snad zabít vlastního syna?! A proč jste si vůbec dělali dítě, když ho KURVA TOLIK NESNÁŠÍTE?!"
„Budeš se muset naučit žít bez toho a BYL JSI JENOM NEHODA. Už bylo stejně na čase ti to říct." Já začal mít opět slzy v očí a já po chvíli začal nekontrolovaně brečet.
„Ale bez toho nepřežiju... mám cukrovku..." řekl jsem smutně a on ke mě blíž přišel a chytl mě za lem trika a vyzvedl mě nahoru.
„Jak jsem říkal. Budeš se muset naučit žít bez toho a teď vypadni." Řekl a hodil mě na schody. Já zakňučel a šel kulhavě do pokoje.
TW: KONEC
V pokoji jsem začal nekontrolovaně brečet a spadl jsem na kolena k zemi. Proč mě rodiče tak moc nesnášeli? Proč si vůbec dělali dítě? Co jsem komu co udělal...? Nevydržím bez inzulínu. Vzal jsem mobil a zavolal Willburovi, který to po chvíli zvedl.
„Co se děje Clayi? Ty brečíš?" Ozval se hlas mého bratra a já byl konečně po nějaké době šťastný.
„N-Nemohl by j-jsi přijet o n-něco d-dřív?" Řekl jsem koktavě a on se začal o mě bát.
„Clayi co se stalo? Jistě že můžu, ale co se stalo? Udělali to něco rodiče?" Zeptal se starostlivě.
„T-Táta vyhodil mou tašku s m-mými věcmi na cukrovku a z-zmlátil mě... p-prý jsem podle něho jen ch-chyba" Začal jsem opět vzlykat a Willbur začal panikařit.
„Cože?! Sakra... jak tak dlouho vydržíš bez inzulínu?!"
„A-Asi den nebo dva..." řekl jsem a on začal něco dělat v pokoji.
„Vydrž Clayi. Co nejdřív přijedu a postarám se o tebe. Máš někoho ke komu by jsi mohl jít zůstat tam?" Já se usmál nad tím, že už přijede tak brzy a začal jsem kývat hlavou, ale pak jsem si uvědomil, že mě nevidí.
„Jo. Mám George" řekl jsem opět s klidem a Will řekl ať půjdu ještě dnes k nim a zkusím se zeptat jestli by mi nekoupili inzulín.
„Tak jo, už budu muset jít. Opatruj se bráško" Řekl a já se s ním rozloučil a zavěsil hovor. Už ti nechci být ani minutu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnes je to taková nic moc kapitola jelikož se necítím nejlépe a jsem příšerně unavená. Omlouvám se, že včera nevyšla kapitola, ale měla jsem narozeniny, tak jsem neměla moc čas psát a brzy jsem usla. Dobrou noc všichni.
