(Píšu kapitoly nad tisíc slov )
George šikanovaný kluk, který trpí epilepsií a kvůli tomu ho lidi šikanují a ještě kvůli tomu, že je gay. George neměl nikdy tolik dobrý život. Ano, jeho rodiče jsou skvělý, ale má vůbec nějaké kamarády? Bohužel. Vymě...
Clay Pov: Georgovo mamka odvezla George pryč a bylo už po škole. Já jsem měl jít domů, ale nechtělo se mi tam... moje rodiče mě mlátili už od té doby, co zjistili, že mám cukrovku. Což mi bylo hodně málo, takže mě už mlátí opravdu dlouhou dobu. Můj bratr se mě vždy zastal, ale když jsem měl jít na střední, tak se odstěhoval a od té doby jsem se s ním už neviděl a jen párkrát si voláme. Stále mi rodiče říkají, že si přáli normální dítě, který není postižený a tyhle slova mě vždy zasáhla, ale rodičům to bylo jedno.
TW: DOMÁCÍ NÁSILÍ
Byl jsem před barákem a hodlal jít dovnitř, ale můj otec akorát otevřel dveře a za triko mě zatáhl domů. Věděl jsem, že teď přijde obrovská bolest v břiše jelikož byl rozhněvaný, což znamenalo, že mě bude zítra bude bolet celé tělo. A taky se tak stalo. Začal do mě mlátit až jsem spadl za zem a on do mě začal kopat.
„Jsi jenom kus hovna Clayi. Je mi z tebe zle. Nechápu proč jsme nemohli mít dítě, který není postižený a je stejný jako tvůj bratr! Opravdu jsi k ničemu" Řekl a po pěti minutách do mě přestal kopat a já celý s krvavým obličejem a ukrutnou bolestí břicha jsem vstal a dokulhal do pokoje. Zamkl jsem se tam a snažil se popadnout dech. Nevěděl jsem proč mi tohle dělá... nikdy jsem mu nic neudělal. Jsem přeci jenom jeho syn, ale jemu to je jedno. Stejný jako máma... ještě když jsem byl hodně malý, tak mě měli rádi a stále jsme jezdili na výlety... *mám fotky. Proto si to pamatuju.* A pak bum. Dostanu cukrovku a rodiče mě začnou považovat za jednu velkou chybu. Přál bych si mít stejnou rodinu jako má George...
TW: KONEC
Byl jsem v pokoji aspoň hodinu a pak jsem dostal hovor. Will! Ihned jsem to zvedl a jelikož mi volal přes video hovor, tak jsem si vypl kameru, protože nechci aby viděl jak mě táta zmlátil.
„Ahoj bráško!!" Zakřičel šťastně Will a já ho pozdravil nazpět. Byl nejspíš u sebe v bytě a přitom měl cigáro v puse. Vždy jsem mu říkal jak je kouření nebezpečný, ale nikdy mě neposlouchal. Nenáviděl jsem cigarety. Ani jiný takovýhle ty elektronky nebo vapy. Vždy mi to vadilo. „Proč máš vyplou kameru?" Přesně to je ta otázka, který jsem se chtěl vyhnout... povzdechl jsem si a rozmýšlel jsem se jestli mu řeknu pravdu a nebo jestli ne. Rozhodl jsem se, že mu raději nic říkat radši nebudu... bude to lepší.
„No... vypadám strašně a jsem fakt unavený. Navíc mám tady v pokoji tmu, takže by si mě stejně neviděl" páni Clayi. Tohle byla ta nejhorší lež co si snad kdy řekl. Já vím. Jsem fakt hroznej lhář, ale stejně my na to skočil. Jsem úžasný.
„Dobře no. A mám úžasnou zprávu!" Řekne nadšeně a já mu odpovím se stylu, že poslouchám. „Za měsíc přijedu domů tě navštívit!" Zakřičel a já začal šílet radostí. Chybí mi...
„To jako fakt?! To je skvělý Wille! Těším se!!!" Zakřičel jsem a pak se ze zdola ozval křik ať zavřu hubu. Povzdechl jsem si a dále jsem si povídal s Willem než musel jít. Já vstal z postele a šel dolů do kuchyně se zeptá mamky co bude k večeři, abych věděl kolik inzulínu si mám aplikovat.
„Ahoj mami" řekl jsem a ona se na mě zamračila.
„Kolikrát ti mám říkat, aby jsi mi neříkal mami?!" Tohle vždy zabolí...
„Promiň... jen. Co bude k večeři?" Zeptal jsem se jí.
„Fazole, brambory a maso" řekla.
„Jaké maso?" Zeptal jsem se.
„hovězí" řekla otráveně a já kývnul a odešel jsem zpět do pokoje. Vytáhl jsem si svou tašku se svými věci a vzal jsem si glukometr a změřil jsem si hladinu cukru. 4,6 mmol/l (milimolů na litry. Nebudu tam psát ty mmol/l, takže když napíšu něco jako tohle, tak mluvím o tom změření tý hladině curku. Pardon neumím vysvětlovat) Měl jsem v pořádku hladinu cukru a tak jsem si vzal dávky inzulínu, které jsem potřeboval a když mě zavolala mamka, že je večeře, tak jsem si to rychle píchl a šel jsem dolů k jídelnímu stolu, ale když jsem viděl něco jiného k jídlu než mamka říkala, tak jsem se naštval.
„Vždyť si říkala, že budeme mít fazole, brambory a hovězí! Víš že nemůžu jíst těstoviny! Už jsem si to vše vypočítal a aplikoval inzulín nemůžu tohle jíst!" Řekl jsem naštvaně a ona obrátila oči v sloup.
„Tvoje smůla. Teď si sedni a jez" Řekla a já místo toho stále stál na místě.
„Ale já tohle nemůžu jíst! Měl bych pak vysokou hladinu cukru!" Zakřičel jsem na ni a táta naštvaně vstal a přiblížil se ke mě.
„Buď tohle Clayi sežereš a nebo budeš bez jídla" řekl dost jasně. Nechápal jsem proč mi to mamka udělala. Věděla moc dobře, že tohle nemůžu jíst, ale i tak to udělala.
„Ale já musím něco jíst! Není tady něco jiného k jídlu?" Šel jsem k ledničce, ale mamka mě zastavila.
„Ne není. A vypadni už tě nechci vidět" ale i tak jsem šel k lednici a chtěl jsem si vzít jogurt, který jsem mohl, ale můj otec mě chytl za lem trika a odhodil ke schodům. Já jsem vstal a běžel po schodech nahoru do pokoje a silou jsem zabouchl dveře. Byl jsem příšerně rozzuřený na své rodiče. Cítil jsem jak hladinu cukru v mém těle klesá a tak jsem si vzal svůj glukometr a změřil jsem si cukr. Čekal jsem pár minut a pak se objevilo 2,3. Měl jsem hrozně nízký cukr. Věděl jsem, že mám hypoglykémii a tak jsem otevřel svou tašku, kde jsem měl vody v případu nouzi, svůj glukometr, inzulín a tak dále. Vzal jsem si tři glukózové tablety a zapil je vodou. Potřeboval jsem zvýšit hladinu cukru a tak jsem ještě chvíli počkal. Byl jsem tak rozčílený, že jsem se nedokázal ovládat a začal jsem po chvíli do všeho kopat.
TW: DOMÁCÍ NÁSILÍ (jen na chvíli)
„NESNÁŠÍM VÁS! NENÁVIDÍM SVŮJ ŽIVOT!" Slyšel jsem dupot po schodech a po chvíli se rozletěly mé dveře v pokoji a vešel naštvaný táta.
„Co jsi to řekl ty spratku?!" Strčil do mě a přirazil ke zdi. „Tobě snad to před tím nestačilo?!" Zakřičel na mě a dal mi pěstí do břicha.
„P-Promiň" řekl jsem se slzami v očích a on do mě párkrát ještě udeřil a pak odešel a zabouchl za sebou dveře. Já spadl k zemi a začal jsem brečet. Přál jsem si tak strašně moc slyšet od mích rodičů: mám tě rád nebo aspoň jsme na tebe hrdý Clayi, ale ne. Nic z toho de nikdy nestane. Jsem jenom debilní chyba, která by se měla zabít. Stejně hádám, že mě jednou sám on zabije jak mě nenávidí.
TW: KONEC
Začal jsem více brečet a snažil jsem se popadnout dech. Po nějaké době se mi to i povedlo a tak jsem pak vstal, převlékl jsem se a došel do postele, kde jsem po hodině se slzami v očích usnul.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Takže tady je nová kapitola:) pardon jestli tam jsou nějaké chyby. Kdyžtak mě opravte. Ahh twl tady prší a já nenávidím když v noci prší. Pak se bojím lol
Kdo se taky bojí bouřek?😭🌩
Shrnutí: Když se Clay dostane domů ze školy, tak ho jeho otec zmlátí a Willbur oznámil Clayovi, že za měsíc přijede za svým bratrem. Clay kvůli své matce bude mít hypoglykémii a pohádá se s rodiči a jeho otec ho pak opět zmlátí.
