Profesor

2. Hlídání

„U Merlina, člověk nemá chvíli klidu."
Jedním máchnutím hůlky jsem na několik vteřin povolil přemisťování do vnitřku domu.

Než jsem odložil skleničku stála přede mnou Minerva s ustaraným výrazem držící třesoucí se Grangerovou. Z druhé strany ji podpíral pod ramenem lekokouzelník.

„Severusi, prosím vyslechni mě."
Žadonila Minerva a z obličeje ji zmizela veškerá barva, což jen podtrhovalo vážnost situace. Ve svém zeleném hábitu vypadala jako nedozrálý hrášek.

Grangerová se jim vytrhla ze sevření a rozběhla se ke mě. Paží jsem ji zastavil v dostatečné vzdálenosti od svého těla.
Obličej měla oteklý a oči zarudlé od neutuchajícího pláče.

„Co se k čertu děje?"
Minerva si stáhla Grangerovou zpět k sobě, což se jí moc nelíbilo a dala to najevo protočením panenek.

„Severusi, někdo na ní použil imperio a dost ho zpackal."
Vydechla Minerva a lítostivě se podívala na plačící dívku, která vypadala stále hůř, třásla se mimické svaly v obličeji se jí cukavě stahovaly.

„Provedli jsme diagnostické kouzlo, je pod těžkou kletbou...."

„Máte něco co ještě nevím."
Skočil jsem mu do řeči netrpělivě. Nebaví mě tohle plkání o tom co vím už dávno aniž bych musel studovat lekokouzelnictví.

„Pane Snape ona je nějakým způsobem vázána na vás."
Vyhrkl nervózně lekokouzelník a vyměnil si pohled s Minervou.

„Jak na mě?"
Zavrčel jsem neochotně a už litoval, že jsem si je pustil do domu.

„Severusi, nic nedělej."
Poučila mě Minerva a povolila sevření mojí bývalé studentky.
Ta se ke mě ihned rozběhla a tvrdě mi narazila celou vahou do hrudníku. Na to jak drobně působí má docela sílu. Rukama mě objala kolem pasu a hlavu si opřela na rameno. Její rychlý dech se pomalu uklidňoval a pláč se vytrácel. Zůstal jsem stát bez hnutí jako solný sloup. Vlasy ji voněly deštěm a nemocničním odérem.

„Kdykoliv jsi daleko její smutek se mění ve fyzickou bolest."

„Už tomu rozumíš?"
Zeptala se ironicky Minerva, když nevěřícně kroutila hlavou nad počínáním Hermiony, která by tohle nikdy neudělala.

Rozuměl jsem tomu víc než bylo potřeba a rozhodně jsem z toho nebyl nadšený.

Dívka mi roztála v náručí jako kostka ledu v parném dní, pláč pomalu ustál stejně tak i nepříjemný třes drobného těla. Váhavě jsem ji položil dlaň na záda a doufal, že tenhle příval odporných emocí v podobě slečny Grangerové skončí minimálně tak rychle jako začal.

Tupé zaklepání na dveře nás všechny vytrhlo z našeho pokusu. Odtáhl jsem Grangerovou, která bolestně kuňkla a zlostně se mi podívala do očí jako kdybych provedl zradu.

Na nic jsem nečekal a vyrazil ke dveřím. Tenhle dům zažil tolik na návštěv, že bych to dokázal spočítat na prstech jedné ruky a o další opravdu nestojím.
Připravil jsem si hůlku a ruku schoval za záda v případě, že by se jednalo o tu malou vlezlou mudlovskou sousedku jež se mi neúnavně snaží každý měsíc prodat skořicové sušenky.

K mému překvapení stál za dveřmi značně nervózní Longbottom. Výraz jeho tváře naznačoval, že se každou chvíli sesype nebo se dá útěk. Preferoval bych tu druhou variantu.

„P-pane p-profesore."
Vykokotal a hlasitě polkl.

„Vás jsem opravdu doufal, že už neuvidím."
Tvář mu zbledla do barvy čerstvě napadaného sněhu a neslušně nahlédl do chodby za mnou. Instinktivně jsem přivřel dveře.

„Co chcete?"
Začala mi docházet trpělivost. Snášel jsem jeho hloupost dostatečně dlouho na to abych ho už nikdy nemusel vidět natož u sebe na zápraží.

„Já.. tedy my....jsme chtěli."

„Kdo my?"
Prsknul jsem a nahnul se blíž. Alkohol z něj byl cítit na míle daleko.

„Ron, Harry a já... Je tu Hermiona profesore?"

Zase takhle trojka, která mi nedá pokoj pravděpodobně ani v hrobě. Rukou jsem mu naznačil, že může vstoupit do domu a doufal, že si odvede tu vlezlou vševědku.
Váhavě vstoupil do domu a stejně jako predimtim Grangerová se rozhlížel po zdech, které lemovaly obrazy.

„Nejste tu abyste očumoval můj dům."
Autoritativní ton zabral a Neville pokračoval dál, množství alkoholu bylo znát i na jeho vratké chůzi.

„Paní ředitelko."
Vyjekl překvapeně Neville a ukročil vzad čímž vrazil do již tak zlostného Severuse.

„O-omlouvám se."

„Neville posaďte se do křesla."
Prstem ukázal na křeslo vedle okna, které ještě před chvílí okupovala Hermiona, která jakmile zahlédla svůj středobod zájmu opět byla u něj.

Neville se poslušně posadil a nervózně si mnul prsty. Naštěstí iniciativu přebrala Minerva, která s jednáním s hlupáky jeho ligy měla mnohé zkušenosti.
Po dlouhém přemlouvání několika slibech z Nevilla dostala, že tohle měl být jen neškodný žert.

„Pěkně nebezpečný žert."
Dodal lekokouzelník, nechápal jsem co tu pořád dělá.

„Jak jste to udělali?"
Nevill se podíval na slečnu Grangerovou a působil, že se každou chvíli rozpláče.

„Bude v pořádku?"
Zeptal se s pohledem upřeným na lekokouzelníka.

„Pokud nám řekněte co se stalo mělo by jít kouzlo zvrátit."
Promluvil pozitivně a snažil se Nevilla ukonejšit na čež jsem neměl nervy a přesunul se do kuchyně uvařit konev čaje.
Jemné cupitání mě donutilo otočit se.
Grangerová mě pronásledovala jako lovec svoji oběť v těch odporně mokrých ponožkách. Podívala se na mě a poté váhavě dolů na svoje ponožky.

„Pane profesore. Neměl byste ponožky na půjčení?"

„Accio ponožky."
Stála ve vysokých ponožkách a v ruce držela ty své.

„Do koše."
Přikázal jsem ji a doufal, že tu vlkhou odpornost už nikdy neuvidím.

Napadla mě kvalitní myšlenka jak využít její poslušnosti ve vší slušnosti.

„Umyjte si ruce a připravte na tác šálky na čaj."
Poslechla a ze skříňky, která ji byla ukázána obratně vybírala šálky na čaj ve stejné barvě.

Mezitím jsem přelil zelený čaj se špetkou citronové trávy do ozdobné konvice, kterou jsem dostal v Bradavicích od Brumbalá k Vánocům a hodlal ji nikdy nepoužit už jen pro to jak ohavná byla.
Třeba je to všechny vystraší a konečně zmizí tam odkud přišli.