Profesor

22. Zpět do reality všedních dní

Mrzutě jsem se poškrábal na bradě. Odporný hmyz.
Šimrání však nepřestávalo, neochotně jsem otevřel oči, hlava mě po vínu bolela a to zpropadené světlo tomu moc nepomáhalo.

Za komára bych byl raději než si teď uvědomovat plnou váhu včerejší noci. Do půlky obličeje jsem měl vlasy slečny Grangerové, která mi klidně oddechovala na mém holém hrudníku.
Její nahé tělo se tisklo na moje a vydávalo neskutečné horko, jako kdyby si v sobě uchovala zář včerejší noci.
Celé tělo mě bolelo z podivné polohy a tvrdého gauče na kterém jsme se tísnili ve dvou jako
Takhle jsem si poslední ráno v domě opravdu nepředstavoval.

„Dobré ráno."
Unavený hlásek byl jako dýka do mé bolavé hlavy.

„Dobré."

„Strašně mě bolí hlava."
Zaskučela a přes hlavu si přetáhla peřinu, aby zamezila přístupu světla do své kobky.

„Dojdu pro lektvar."
Neohrabaně jsem vstal z gauče a navlékl si župan, který byl ledabyle pohozený na zemi.

Jednu dávku jsem do sebe nalil hned jakmile jsem otevřel skříňku.
Druhou jsem donesl ještě dospávajicí Hermioně ke gauči.

„Děkuji."

Ráno bylo krušné víc než jsem chtěl. Kufr jsem měl sice připravený, ale nějakým mě neznámým důvodem se mi z hlavy naprosto vykouřilo, že jsem si chtěl sbalit ještě některé knihy, ale bohužel včerejší moc mému balení nepřála.

Čekal jsem přesně opačný průběh dne. Výčitky a nenávist, krutá slova ale opak byl pravdou.
Slečna Grangerová od té doby co jí přešla kocovina pobíhal po domě s úsměvem od ucha k uchu, jako kdyby se včera nic nestalo.
Na jednu stranu jsem byl za to rád, ale na druhou mi to připadalo přinejmenším zvláštní, zvláštně od ní.

Veškeré věci jsem připravené před krbem jen dořešit tu poslední, kterou jsem měl stále na mysli.

„Slečno Grangerová, můžete jít dolů, prosím?"
Rychlým krokem seběhla schody. Konečně na sobě měla něco vhodného. Tmavý hábit ji sahal do půlky lýtek a schoval celou její postavu.
Musím uznat, že ta minulá volba na výlet do Bradavic byla pro mě rozhodně na pohled příjemnější než hábit, který doslova zažil předválečný kouzelnický svět.

„Ano?"
Cítil jsem z ní nervozitu i to jak se mi úsečně podívala do očí. Nejsem schopný rozeznat jestli se stydí nebo ji je trapně za minulou noc. Můj úsudek se spíše upíná k tomu, že jí je trapně za to co se stalo, jelikož přeci jen nejsem vlhkým snem mladých dívek.

Na stolek vedle jsem položil lahvičku s čirou tekutinou a než jsem stihl cokoliv říct vzala ji ruky a prohlížela si ji. Pokrčené obočí znamenalo buď, že neví nebo si není jistá.

„Co je to profesore?"

„Antikoncepční lektvar."
Snažil jsem se udržet neutrální tóninu hlasu. Situace byla už tak dost zvláštní.
Lahvičku sevřela v dlani a tváře se jí barvily do růžova.

„Ten má jinou barvu."
Odvětila jistě. Podívala se proti oknu, aby si ověřila svá slova.

„Ano, to má. Pokud ho berete dopředu. Tento je na užití PO."
K moji radosti pochopila co se jí snažím říct a lahvičku schovala do kapsy.

„Musí se vypít do 24 h."
Modlil jsem se k Merlinovi, ať na to nezapomene protože se vážně necítím na to, dělat capartovi s její genetickou výbavou otce.

„Rozumím. Vypiju ho hned jak uklidím pokoj."

„Jen si sbalte své věci, pokoj vyřeším."
Věděl jsem, že je z Mudlovské rodiny a část svého života strávila čistě v Mudlovské Anglii, ale stejně jsem obdivoval jak byla schopna fungovat bez hůlky a kouzel. Všiml jsem si, že ji pořád nosí u sebe. Občas se jí letmo přes oblečení dotkne, ale i přes to jí nemůže používat.
Jako kdyby vycítila moje myšlenky. V polovině schodiště se zastavila a otočila na mě.

„Pane profesore, kdy budu moci používat kouzla?"
Zeptala se značně nesvá.

„Dnes si zajděte na ošetřovnu."
Souhlasně kývla a zmizela v patře.

...

Postavil jsem se k jednomu rohu a vedle sebe položil svůj kufr. Slečna Grangerová měla sebou jen tu ohavnou vypelichanou tašku.

„Postavíte se vedle mě kdyby se vám udělalo zle."
Na nic nečekala a přivinula se mi k boku jako potulná kočka.

„Mohu?"

„Ano."

Tělo ji v průběhu zvláčnělo. Pevněji jsem ji k sobě přitáhl a modlil se ať její žaludeční šťávy neskončí na mých botech nebo kufru.

„V pořádku?"

„Bylo i líp."
Zašeptala se zeleno bílým obličejem.

„Posaďte se Hermiono."
Aktivní Minerva přisunula vedle ní židli.
Tentokrát na demonstraci obsahu jejího žaludku nedošlo.

„Zdravím Minervo."

„Severusi."

„Dobrý den paní ředitelko."
Dostala ze sebe s hraným úsměvem slečna Grangerová.

„Severusi, váš byt je připraven."

„Můj byt."
Mumlal jsem si tiše abych nekazil atmosféru.

„Severusi, nechte nás prosím. Ještě s Hermionou potřebuje dořešit podrobnosti o jejím úvazku."
Hermiona se na mě nechápavě podívala, jako kdyby čekala na můj souhlas.
Odešel jsem z ředitelny a zamířil přímo do chladných chodeb Bradavického hradu.
Myšlenky na včerejší noc nedokázalo utišit ani absolutní ticho zdejších chodeb hradu, které již za pár dní bude tak vzácné.

Typická vůně pelyňku na mě dýchla jakmile jsem otevřel dveře.
Vždy mi připadlo, že jsem nebyl sotva pár dnů nikoli celé dva měsíce.
Rovnou jsem zamířil do obývacího pokoje, jež jsem několika kouzly přeměnil na pomyslnou ložnici pro slečnu Grangerovou.
Z gauče se stala postel a nedokázal jsem si odpustit zelené povlečení se stříbrným prostěradlem. Na peřině se vyjímala kolejní znak.
Menší koberec s opět s kolejním znakem na kterém se krásně kroutil had jsem umístil přímo do středu místnosti. Doufám, že jí tato pomyslná škodolibost zlepší společné soužití.

V minulých letech jsem se přistihl u myšlenky, že by se slečna Grangerová se svou cílevědomostí nesmírně hodila do Zmijozelu. Po jejich společných šarvátkách s mladým Malfoyem sem si však tuhle myšlenku hodně rychle rozmyslel.
Provizorní ložnice na dalších pár dní byla dostačující i když nevím jak se chrabré Nebelvírské lvici bude žít ve vlhkém sklepení.