Profesor

23. Staronový život

Z přerovnávání knih mě vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Prsty jsem přejel po přebalu, který pamatuje ještě zakladatele téhle školy.
Úplně jsem zapomněl, že tu nebudu sám jako v minulých letech.
Stále obdivuju odvahu Minervy, že mi sem byla schopna nastěhovat Grangerovou, malou ješitnou Nebelvírku. Čím déle jsem o tom přemýšlel připadalo mi to jako blbější nápad než před pár minutami.
Otevřel jsem kouzlem dveře a nechal ji vstoupit do mých pokojů, které jsem si pečlivě střežil až do dnešního dne.

Váhavým krokem vstoupila do chodby a společně s ni i chladný vzduch z chodby, který se prohnal celým bytem.

„Rovně a poslední dveře na levo."
Nejisté kroky se rozléhaly po podlaze a během několika málo vteřin se ve dveřích objevila její kudrnatá hříva.

„Dobrý večer, omlouvám se, že jdu tak pozdě."
Vysoukala ze sebe unaveně.
Bylo mi jasné, že jakmile se Minerva rozmluví potřebuje dořešit všechno hned a na čas ostatních absolutně nedbá.

„Mám pro vas vlastní vstupní heslo."

„Děkuji. A jaké je?"
Původní dobrá nálada byla pryč a místo usměvavé dívky tu stála hromadka neštěstí. Modré kruhy pod očima přidávaly mladé tváři léta, určitě za tím muselo být víc než monolog naší ředitelky.

„Kostirost, abyste si nezapomněla vypilovat jeho přípravu."
Nedokázal jsem si odpustit kousavou poznámku.

„Děkuji."
Čekal jsem trošku boje a rozhodně ne tichý poděkování. Něco bylo opravdu hodně špatně.

„Ukážu vám Vaši ložnici."
Souhlasně kývla a myšlenkami byla úplně někde jinde než být měla.

Otevřel jsem dveře do precizně vyzdobeného Zmijozelského apartmánu a nechal ji pokochat se kolejními barvami.
Žádné negativní reakce se mi nedostalo. Pouze poděkovala a posadila se na postel.

Nedalo mi to a ve dveřích jsem se na ni ještě jednou podíval. Celé tohle bylo přinejmenším zvláštní.

Věděl jsem, že budu litovat téhle otázky, ale stejně mi to nedalo.
„Jste v pořádku?"

„Asi ano."

„Jak asi ano, buď jste nebo nejste."
Zavrčel jsem mrzutě. Takhle hloupě odpovědi od dívky s jejím intelektem jsou přímo ubíjející.

„Asi nejsem."
Tón otráveného pubertálního spratka k ní vůbec neseděl.

„Proč?"
Moje zvědavost mě jednou přivede do hrobu.

„Pokud se můj stav nezlepší jsem tu k ničemu, budu moták."
Vydechla zadržovaný vzduch z plic.

U Merlina, opět pochybuji o její přirozené inteligenci.
„Slečno Grangerová...."

„Nechtěla jsem vás obírat o čas."
Zkroušeně se dívala na Zmijozelský koberec a já se stále víc začínal obávat jejího přijetí od žáků mojí koleje.

„Vařit lektvary můžete i jako moták."
Na žádný větší povzbuzení jsem se po celém náročném dni necítil. Tohle bylo maximálně co jsem ji mohl dát.

„K ničemu vám ale nebudu."
Její utápění se ve vlastní lítosti mi šlo na nervy neskutečným způsobem.

„Ale když..."

„Žádné ale, předbíháte situaci."

„To není pravda."
Snažila se mi oponovat, ale i jí samotné docházela slova. Věděla, že mám pravdu, že já nejsem typ, který by ji litoval.

„Tak mi řekněte co je podle vás pravda?"
Nedalo mi to neoponovat a hádky s ní byly srovnatelné s adrenalinovým sportem.

„Pravda je, že jsem vůbec nepatřím."

„Když si nebudete věřit vy, nebudou vám věřit ani ostatní."
Otočil jsem se zpět k odchodu, ale zkroušený hlas mě donutil se vrátit.

„Vy snad věříte tomu, že to zvládnu?"
Upínala na mě oříškové oči s nadějí, že jí vytáhnu z negativních emocí. Lhaní byla moje parketa, ale sebevědomí si musí vybudovat sama.

„Jste tady, víc říkat nemusím."

Zavřel jsem dveře bez čekání na odpověď. Odmítám ji podporovat v těchto hloupých náladách.
Ještě jednou od někoho uslyším, že musíme studenty podporovat ve všem, tak mu ji předhodím jako zářný příklad.
Podpora v depresivních stavech opravdu není moje silná stránka.

Brzké vstávání podpořené hlaholem a křikem těch usoplených nevychovanců bylo něco odporneho. Vyjukaní prváci, kteří se motali pod nohy jako prašivví psi se teprve včera večer naučili utírat zadky působili několikanásobně hůř než jejích předchůdci z minulých let.
Pach sladkostí smíšený s dětskou radosti se táhl chodbou. Klid minule noci se vytratil rychleji než pára nad Bradavickymi pozemky v parném dni.

„Rok od roku je to horší Minervo."

„Severusi, jsou to jen děti."

„Jejich předchůdci měly alespoň základní vychování."

Minerva vydechla zadržovaný vzduch a lítostivě se podívala do dětských tváří.
„Rodiče jim chtěli prodloužit dětství, kolik nevinných duší vzala válka."

Na to jsem snad poprvé neměl co říct. Bezstarostné tváře, bez známek nepohody či strachu se mačkaly v chumlu svých novych spolužáků a budoucích nejlepších přátel. Měla pravdu, ta bezstarostná část jejich životů právě zmizela a nahradila ji další, nová o něco zajímavější.
Vzpomínky na Lily se vyrojily jako roj divokých včel. Než jsme přišli sem bylo všechno v naprostém pořádku. Než se chytla Pottera byla úplně jiný člověk, lepší, milejší ale tahle škola ji vzala to co dřív bylo její podstatou. To co definovalo její osobnost.
Věřím, že kdyby nepotkala Pottrera mohlo být všechno jinak. Mohli jsme mít úplně jiný život, třeba ne plný radosti a smíchu. Stačilo by, že by dýchala.

Zbytek večera se jsem se nemohl soustředit. Všechny moje myšlenky utíkaly do vzpomínek kdy jsem byl dítě. Do míst kde jsme s Lilly leželi v zelené trávě a malovali si svět barvami, které nikdy v paletě našich životu nenašly své místo.

Omlouvám se za delší odmlku, bohužel jsem měla náročné měsíce. Opět by měly vycházet kapitoly každý týden :)