Profesor

17. Výlet

Nervózně jsem se podíval na hodiny a otočil další stránku knihy.
Měla by mít soudnost a přijít v normální hodinu zpět, abych na ni nemusel čekat.
Desátá hodina byla pryč stejně jako můj respekt k jejímu volnému času.
Měl bych zavést večerku stejně jako tomu je v Bradavicích, jelikož tohle je opravdu nehoráznost.

Ochranné kouzlo mě upozornilo na přítomnosti kouzelníka před domem.

„Alohomora."
Klapnutí zámku ji upozornilo, že může vstoupit do domu.
Vztekle jsem vyskočil na nohy a šel ji naproti potemnělou chodbou.

„Byl bych velice rád, slečno Grangerová kdybyste příště při vašich nočních výpravách chodila zpět v rozumné hodině."

Dostala chvíli na pochopení vážnosti situacemi, než jsem pokračoval dál, aby si uvědomila moje slova.

„Vaše sobeckost je nehorázná."

Její nehybná silueta se rýsovala před zavřenými dveřmi.

„Omlouvám se, už se to nestane."
Špitla tiše a něco tady nesedělo. Neverbálním kouzlem jsem rozsvítil světla na chodbě.

Radostný úsměv byl pryč a nahradil ho zkroušený výraz ztraceného kotěte. Zarudlé oči po pláči svítily na sinalé tváři.

„Do salónu ihned."
Zavelej jsem a slovo ne, nepřicházelo v úvahu.
Tiché kroky provázely ty moje v naprosté tichosti.

„Posaďte se."
Jako na povel se posadila do křesla a tvář si bradu si položila na hřbet ruky.

„Co se stalo? Bez lží!"
Zbytečně hluboký tón byl až příliš. Nervózně s sebou trhla a pohled zaměřila na dveře.
Žádný únikové cesty, postavte se tomu.

„Byla jsem za Molly."
To nevěstí nic dobrého.

„Co vás tolik rozrušilo?"

„Molly teď není taková, jaká byla dřív."
Nemohl jsem dát najevo, že vím jaká je aktuálně. Neznal jsem ji pořádně ani dřív a rozhodně mi nikdy sympatická nebyla. Hlavně vždy byla v obležení celé tou liščí tlupou.

„Stále jste mi neodpověděla na mou otázku."
Po tolika letech čtení řeči těla lidí, kteří byli bravurní lháři viděl jsem každý její nervózní pohyb, úhyb očima i nervózní škrábání kolena.

„Prostě není ráda, že jsem tady."
Odvětila úsečně a já věděl, že to stále není všechno. Není hloupá aby mi přímo lhala, jen neříká celou pravdu.

„Slečno Grangerová, ptám se naposledy."
Zkusil jsem důrazně, přirozená autorita přeci jen dělá svoje.

Trpělivost mi docházela tak rychle jako písek v přesýpacích hodinách a její nulové vyjadřování bralo za své.

„Zlobila se."

„Proč se zlobila?"
Opravdu jsem nečekal, že s dospělou ženou budu jednat jako s malým děckem abych z ní vypáčili všechny potřebné informace.

„Protože žiju u vás."
Molly mě nikdy neměla ráda stejně jako já ji. Ale tolerovali jsme se dostatečně na to, abychom vedle sebe zvládli žít a nezabít se. Sama žila v rozpadlém barabizně s několika nevychovanými spratky co sami sotva umí použít toaletu a i pres to na mě vždy koukala zhora, jako kdyby byla něco víc.

„Pokračujte, slečno."
Stálé mi neříkala všechno.

„Myslí si, že jsem vás vyměnila za Rona a jsem s vámi kvůli penězům. Nenechala si nic vysvětlit."
V očích se jí leskly slzy.

„Proč jste měla snahu ji něco vysvětlovat?"

„Nechci aby jste měl kvůli mě potíže."

„Myslíte, že na moji úžasné pověsti jde ještě něco zkazit?"
Sarkastický posměšek mi unikl ze rtů aniž bych chtěl. K mému překvapení to mělo pozitivní vliv.
Slečna Grangerová se i přes oči plné slz usmála.

„Moje pověst může být zrovna Molly, která roznášela klevety o mé osobě dost aktivně úplně ukradená."

„Dáme si čaj?"
Zeptala se opatrně a já najednou neměl to srdce říct ji ne i když jsem ten úhybný manévr prokoukl. Stále jsem byl velmi naštvaný, ale takhle situace mi vytvořila dokonalou půdu pro další otázku, která mě tížila.

„Připravíte ho?"
Souhlasně kývla a zmizela v kuchyni.

Během pár minut přede mnou stál kouřící šálek.

„Slečno Grangerová, vyžadují od vás jednu věc a tou je absolutní upřímnost."
Začal jsem neutrálním tónem jakmile se usadila v křesle.

„Nechte mě pokračovat."
Utnul jsem její pokus o další konverzaci.

„Vim, že jste měla mít místo na Ministerstvu, proč tam nejste?"
Narazil jsem do živého. Rysy v tváři se jí stáhly v bolestné grimase, jež měla připomínat něco jako úsměv.

„Protože to místo mi zajistil Ronův otec."

„Pokračujte."
Věřím, že se s ní naučím trpělivosti jako nikdy jindy.

„S Ronem jsme se rozešli a Molly z toho nebyla šťastná."

„To se nedivím. Bude se muset hodně snažit aby ho udala."
Druhý úsměv během posledních pár minut mi hrál do kapsy. Věděl jsem, že není lehké otevřít se mi, ale musíme spolu vycházet ač se mi to líbí nebo ne.

„Pokud to dobře chápu, tak..."

„Tak na místo kam jsem měla nastoupit nastoupila Levandule Brownová."
Dodala rychle a až pak ji došlo, že mi skočila do řeči.

„Proč jste si nenašla jinou práci pro válečnou hrdinku musí být všude dveře otevřené."

„To se pletete, lidé se stále boji možného návratu Voldemorta a strach jim nedovolí zaměstnat mě jako Mudlu a jako členku Zlatého tria už vůbec ne."
Smutně sklopila pohled a ironicky se zasmála.

„Vy jste mi jako jediný nabídl práci i bydlení."
Cítil jsem se jako na drátkách. Neměl jsem rád tyhle přehnané emoce, ale na jednu stranu jsem rád, že si uvědomuje co pro ni dělám.

„Po válce mi chyběla rodina a Weaslyovi se mi ji snažili nahradit alespoň částečně a když jsem přišla i o ně. Neměla jsem vůli na nic."

„Všechno tohle vás do budoucna posilní."

„Ale proč to musí tak zatraceně moc bolet?"
Rukávem si setřela zbloudilé slzy a kolena si přitáhla k hrudníku.

„Kdyby vás to teď nebolelo nevážila byste si toho co přijde potom."

Namodralými konečky prstů si přejížděla o kalhoty aby se zahřála. Kouzlem jsem rozpálil oheň v krbu a pokoj se během pár vteřin ponořil do příjemného tepla.

„Myslím, že bych si vážila všeho i bez bolesti."

„Nastavení světa nezměníte."

„Toho jsem si bohužel vědoma."
Náznak úsměvu se jí usadil v koutku a zůstal tam i poté co několik minut mlčky hleděla do plamenů.

„Nebude vám vadit když si otevřu knihu?"
V životě bych nečekal, že tuhle větu použiji ve svém vlastním domě, ale připadalo mi správné zeptat se.

„Ne, nebude."

Po několika stranách jsem narazil na kapitolou o osypkách.

„Slečno Grangerová, tuto kapitolu byste si měla přečíst."
Budu ji muset naučit základy slušného chování. Seděla v křesle s hlavou opřenou o kolena, očí pevně zavřené.

„Slečno Grangerová."
Leknutím se probudila a nechápala co se děje.

„Jděte spát nahoru."