Profesor

25. Dar

Díky Merlinovi, že je dnes sobota. Ranní vstávání mi nikdy nedělalo dobře, primárně po službách u pana Zla. Natož v sobotu kdy se pořádaly výlety do Prasinek. Odmítal jsem vidět byť jednoho studenta o víkendu.

...

Promnul jsem jemnou látku šedého svetru mezi prsty.

„Nemáte něco příjemnějšího?"
Prodavač přimhouřil oči a posunul si brýle na kořen nosu.

„Samozřejmě, že pro vás mám."
Během chvíle zmizel v druhé místnosti, kterou odděloval jen sametový závěs rudé barvy.
Jeho vrásčitá tvář mi byla povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout od kud toho muže znám.

„Tento je z prémiové vlny, ale také se to odrazí na ceně."
Z papírové krabice vytáhl svetr, který mi na první pohled padl do oka. Mahagonová barva se dokonale snoubila se zlatou niti, kterou byl vyzdobený límec. U zápěstí zúžené rukávy dodávaly svetru elegantnímu dojmu.

„Sáhněte si. Jako oheň a déšť, že?"

„Oproti té původní hrůze nepochybně."

„Jen ta cena."
Povzdechl si a podíval se na mě.

„Cena je mi jedno. Můžete mi to dárkově zabalit?"

„Ale samozřejmě, jak jen si budete přát. Příplatek je..."
Než stihl doříct uzemnil jsem ho jediným pohledem.
U Merlina, nechápu co tady dělám.

Rozhlédl jsem se po menším obchodě. Starý oprýskaný pult už zažil dost. Minimálně tolik jako majitel tohoto obchodu.
Konečky prstů jsem netrpělivě bubnoval do dřeva a zvědavě se snažil nakouknout přes závěs.

Stříbrný papír s růžovými puntíky a obrovskou Mašlíkové přistál přímo před mýma očima.
To snad nemyslí vážně, větší kýč k dostání v cele Anglii nebyl ?

Zaplatil jsem a balíček ihned zmenšil do kapesní velikosti a vložil do kapsy aby mě s nim nikdo neviděl.

„Mějte hezký zbytek dne, pane Snape."
Pokynul jsem na pozdrav. Nehodlám na něj plýtvat slova, stačí kolik peněz mě stál ten ohavný balících papír, který mi dal rozhodně naschvál.

Cesta zpět byla rychlejší, ale o to větší nebezpečí hrozilo. Čím víc hodin bylo, tím víc hrozilo, že potkám studentů na své zpáteční cestě.

Ve své ložnici jsem zvětšil balíček do správné velikosti. Najednou mi to připadalo jako největší hloupost.
Co mám teď jako dělat ? Porušit její soukromý a dát ji ho do ložnice kde spí ? Plížit se jako špinavý slídil komnatami.

Již rozhodnutý nepředat ji ho. Přeci to není moje věc jak se obléká a co nosí. Mudlové mají zpravidla jiný vkus než čarodějové v nejlepších letech.

„Profesore?"
Zaslechl jsem z chodby a dle tóniny jejího hlasu se něco dělo.
V rukávu jsem ze zvyku sevřel hůlku a přešel do chodby.
Minerva stála vedle Hermiony a její stoický klid byl pryč.

„Severusi, musíš jít se mnou."
Nenápadně se podívala na nechápající Grangerovou po jejím boku a zpět na mě. Neměla slyšet to co mi chce říct. To mi jen potvrdilo moji dřívější myšlenku, že v ni vidí stále jen studentku.

„Přeji Vám hezký den Hermiono."

„Vám také."
Dostala ze sebe Hermiona. Nechápavý výraz ji zůstal na tváři dokud jsme neodešli.

„Proč mě rušíš v sobotu ráno?"
Minerva se paranoidně rozhlédla kolem sebe.
„Thomas z právního ročníku neskrývá podporu pana Zla."

Thomas, Thomas malý blonďatý kluk až nápadně podobající se Dracu Malfoyovi.

„A co chceš po mě Minervo?"

„Pokud se nepletu je z tvé koleje, tak chci aby ses na tuhle .....problematiku zaměřit více na jiné problémy."
Minerva pohledem zavadila o dveře. Samozřejmě, že věděla co se Grangerové stalo.

„Nemyslím si Minervo, že tento žert, byl s tímto podtextem."

„Nechej na mě abych to posoudila. Do té doby tě žádám o důkladné sledování tvé koleje. Žádný ani sebemenší náznak nebude tolerován."
Ostřížím zrakem se na mě podívala, stejně jako tenkrát když zjistila, že pracuji pro pana Zla. To pohrdání mou osobou jsem cítil až v kostech, ale vystřídal ho rychlý záblesk důvěry.

„Zaměřím se na to."

„Ještě jedna věc Severusi."
Zastavila mě Minerva když jsem se měl k odchodu zpět do svých komnat.

„Jaká věc?"

„Je v pořádku ?"
Zeptala se tázavě až familierním tónem.

„Kdo jestli je v pořádku?"
Tušil jsem na koho je otázka mířená, ač nerozumím tomu, proč mě by to mělo zajímat.

„Slečna Grangerová, zdá se mi poněkud.."

„Pokud se ti zdá cokoliv, můžeš si ji nastěhovat k sobě."
Odsekl jsem a bez dalších zastávek vyrazil ke dveřím.
Než jsem stihl vejít téměř do mě vrazila naprosto splašená Grangerová, která očividně velmi spěchala.

„Dávejte pozor."

„Moc se omlouvám, slíbila jsem, že budu dozorovat na výlet do Prasinek."
Šála s kolejními barvami Nebelvíru za ní vlála. Alespoň tu ohavnost brzy ztratí.