Profesor

21.

Otevřel jsem oči a několikrát zamrkal do tmy. Kdyby někdo porušil ochranná kouzla věděl bych to.
Zaposlouchal jsem se do ticha. Venku skučel vítr a větve jehličnanu ze zahrady pravidelně narážely do okenních tabulek a vydávaly zvuk raněné laně.
Bylo půl páté ráno a já věděl, že už znovu neusnu.

Oblékl jsem si župan a tichými kroky se přesunul do přízemí. Kouzlem jsem upravil schody aby nevrzaly a v zápětí jsem si uvědomil, že to nebylo potřeba. V obývacím pokoji plápolaly zlaté plameny a pohlcovaly suché dřevo.

Drobné ženské tělo sedělo na pohovce. Kolena měla protáhnuté k tělu a hypnotizovala skrze francouzské okno zahradu. Blesk proťal temnou oblohu a rudý záblesk, který ho provázel rozzářil na pár vteřin celou zahradu.

Slečna Grangerová s sebou cukla a stejně tak i s dalším bleskem, který přišel jen pár vteřin po tom prvním. Všiml jsem si, že se třese.
Oheň v krbu velkou místnost nedokázal jen tak vyhřát a studený déšť s větrem tomu nepomáhal.

Seslal jsem kolem dívky zahřívací kouzlo.
„Bojíte se bouřek?"

Cukla s sebou s výrazem čirého strachu se otočila za mým hlasem.

„Vylekal jste mě!'
Prskla káravým tónem, který jsem od ní slyšel poprvé.
Kam dala slečna Grangerová svoji vždy milou masku, očividně ani ona nebyla symbolem dokonalosti, což se překvapivě nedá říct o jejích prsou.

Rychle jsem zahnal myšlenku na její prsa, která se jí dmula pod jemnou látkou trička a dokonale obepínala jejich tvary. Kraťasy ji sahaly těsně pod linii zadku a očividně se necítila dobře, že ji v tom vidím.

„Blesky mi připomínají válku."
Zašeptala o oktávu nižším hlasem než v její situaci bylo zvykem.

„Když jsme byli s Ronem a Harrym v lese a schovávali se před lapky ten den kdy nás chytly byla v noci bouřka."
Chvíli se vydechl očividně se jí o tom nemluvilo snadno, ale nijak jsem nereagoval.

„Když jsem rodičům vymazala paměť také v tu noc byla bouřka, blesky protínaly oblohu a barvily okolní svět."

„Chápu Vás, většina Smrtijedských setkání takže probíhala uprostřed noci a na počasí nezáleželo."
Posadil jsem se na křeslo naproti oknu a sledoval větve stromů ohýbající se až k zemi pod nápory silného větru. Stále se jemně chvěla, pravděpodobně to nebylo absenci tepla.

Vstal jsem a přes ramena ji omotal huňatou deku, do které se hned zachumlala.

„Děkuji."

Mlčky jsem se posadil zpět do křesla a sledoval její tvář v teplém světle z praskajícího ohně. Plameny ji osvětlovaly polovinu tváře a na druhé seděl stín, jako Jing a jang pomyslel jsem si.
Působila klidná, jako kdyby tohle byl právě ten moment kdy se jí v hlavě nehoní tisíce myšlenek a nápadů. Teď to byla jen obyčejná holka vyděšená z bouřky.

Nikdy jsem nebyl dobrý v rozlišování emocí natož v zklidňování emocionálně nestabilních ženských, které prožily válku.
Posadil jsem se vedle ní v gestu podpory ji pohladil po zádech. Čekal jsem, že uhne, ale ona se ke mě přesunula ještě blíž. Viděl jsem na ní, že váha, ale netušil jsem nad čím.

Jemně se vyhoupla na můj klín a obkročmo si na mě sedla. Soudě dle jejího výrazu si byla jistá tím, že je to chyba, ale i přes to se nahla k mému obličeji.
Její horký rychlý dech se mi opíral o tvář.
Váhala.
Vzdálenost mezi námi zmizela a její rty se váhavě dotkla mých, šel z ní žár a nevýslovná touha.
Věděl jsem, že to musím zastavit, ale jsou věci co prostě nejdou zastavit.