Profesor

5. Vzpomínka na sebe sama

Když jsem si byl jistý, že spí tvrdým spánkem opět jsem se ponořil do její hlavy, tentokrát s větší opatrností. Zajímala mě ta jediná vzpomínka, které se nehodlala vzdát a pevně si ji střežila.

V první chvíli jsem se nemohl zorientovat, pak mi to došlo.
Moje hlava ležela v náručí slečny Grangerové, bylo to těsně po útoku Naginy, krev byla naprosto všude, z rozšklebených ran mi vytékaly potoky krve.
Harry i Ron chtěli hned zmizet, ona ne. Stáhla si mou hlavu do klína a rukou zakryla rány na krku aby zabránila úniku další krve. Rychlým mávnutím hůlky vyčarovala patrona a poslala ho Poppy.

„Vydržte profesore, prosím."
Celá se třásla a křečovitě mě svírala.
„Lilly?"
Vypadlo z mých úst chraplavým hlasem.

Dělalo se mi zle při pohledu na vlastní slabost.

Cítila jak mi slábne puls a víčka se přestaly hýbat.

„Miluju vás víc než svůj život."

Zašeptala tiše a třesoucími se prsty odhrnula vlasy ze zpoceného čela. Její slzy dopadaly na můj obličej, který už dávno ztratil barvu.

Pak už to proběhlo rychle.
Poppy mě na místě ošetřila a přenesla neznámo kam, ze svých vlastních vzpomínek vím, že jsem se probudil u sv. Munga.
Slečna Grangerová zůstala sedět na zemi s rukou a oblečením od mé krve a celá se třásla, zbytek jejich kamarádů byl pryč. Přitáhla si kolena k hrudníku a hrdelně se rozplakala, vzylyky nepřirozeně trhaly s vyhublým tělem. Nepochybně to pro ni musel být traumatický zážitek.

Rychle jsem opustil její mysl a posadil se na zem, potřeboval jsem vydechnout nahromaděný vzduch v plicích.

To není možné, celou tu zatraceně dlouhou dobu jsem si myslel, že jsem viděl Lilly. Že to ona mě podržela při životě, ale byla to tahle nesnesitelná vševědka.

Ucítil jsem na sobě její pohled. Pod vlivem všech utlačovaných emocí jsem na ní vyštěkl.
„Kdo se vás o to prosil."
Pevně sevřela víčka, ale slzy si i tak našly cestu ven i přes to co se v ní odehrávalo musela vědět co myslím. Nepochybně brzy opět usne, ta dávka by zlomila I Hagrida.

Musel jsem zaměstnat hlavu něčím jiným a přesně jsem věděl co to bude.
Tohle byla přesně ten poslední dílek skládačky, který chyběl.

Po několika hodinách v laboratoři jsem opět zamíchal bublající tekutinu v kotlíku, ráno vše bude připravené. Jasně jantarová barva nelákala k pití, naštěstí já to pít nebudu.
Jak to mohlo pro Merlina tak triviální?

Dívka zůstávala spát přesně tam kde jsem ji před pár hodinami nechal a já mohl jít s čistým svědomím do sprchy. Teplá voda ze ne smývala špínu posledních hodin a dodávala mému tělu tolik potřebný relax, ale moje mysl byla stále zacyklená v té odporné vzpomínce na sebe samotného, slabého. Voda a pocit jejich slaných slz mi začal splývat v jedno.
Příšerná vševědka mi nedá pokoj ani ve sprše. Natáhl jsem se pro ručník a přešel do postele. Saténové povlečení příjemné chladilo rozhicovanou pokožku ze sprchy.

Druhá část matrace se zhoupla pod její váhou a drze si usurpovala moji část peřiny.
Hlasitě jsem vydechl, už je to tu zase, stejný scénář jako minulé dny.

„Grangerová, odejděte do svého pokoje."

Dnes bylo něco jinak, nezvedla se neodešla. Zůstala ležet na druhé polovině postele.
Vzdorovala.

„Grangerová, nepokoušejte mě."
Chtěl jsem spát, ne řešit tuhle neschopnou holku.

Sebral jsem se a odešel spát do obývacího pokoje. Kvůli její neschopnosti rozpoznat co pije přicházím o hodiny kvalitního spánku, jež mi spaní na gauči ani nenahradí ani v nejmenším.
Několikrát jsem se přetočil z jednoho boku na druhý, značně nepohodlné sofa mě tlačilo do žeber a spánek nepřicházel.
Že skříně jsem vytáhl lahvičku bezesného spánku a celou ji na ex vypil.
Během několika málo minut jsem pocítil stav jako kdybych padal do hluboké propasti a pomalu se přenesl na vlny spánku.