Profesor

15. Houmlesák

Zaťukal jsem na dveře hostinského pokoje a tentokrát čekal na vyzvání.

„Vstupte."
Kudrnatá dívka seděla na posteli s knihou v ruce a neohrabaně se snažila rychle postavit.

„Jak vám je?"
Barvu v tváři měla lepší, ale stále to nebylo ono. Očí zarudlé od pláče jsem viděl tolikrát, že je poznám na první pohled. Hlavně po válce jsem je vídal denně.

„Už dobře, děkuji za optání."
Tenhle falešný úsměv by poznal snad i slepý.

„Výborně, od zítřka opět začneme s výukou ve zkráceném intervalu, souhlasíte?"

„Ano a v kolik hodin?"

„7:30. Žádný lektvar na noc už vám dávat nebudu."

„Pane profesore?"
Udržel jsem se abych ji opět neodsekl, že už dávno nejsem její profesor.

„Ano, slečno ?"

„Mohla bych vás požádat o poslední  bezesný spánek? Nezvládnu usnout jsem přespaná."

„Z mých hodin jistě víte, že není vhodné užívat ho často."
Z očí ji zmizela všechna naděje a jemně kývla hlavou, když jsem ji ho odepřel.

„V 7:30 nezapomeňte."
Nařídil jsem a odešel z pokoje.

„Budu tam."

...

Jednu kávu jsem postavil na svou pomyslnou katedru a druhý šálek na pracovní stůl slečny Grangerové.
Do začátku výuky nám zbývalo ještě půl hodiny to znamená, že se opět vrhnu do konečné úpravy rozvrhu.

Z práce mě vyrušily tiché kroky na schodišti, kterých by si jen tak někdo nevšiml, ale léta práce pro Voldemorta vycvičily mé smysly lépe než kohokoliv jiného. Následované váhavým klepáním na dveře.

„Dobré ráno, pane profesore."

„Výborně, alespoň můžeme začít dříve."

Uběhly sotva dvě hodiny a slečna Grangerová si líně opírala bradu o hřbet ruky a zívala.
Kruhy pod očima se jí po dnešní noci ještě prohloubily a včerejší změna barvy byla pryč. Mrtvolný vzhled kontrastující s tmavými vlasy byl až strašidelný.

„Chcete si dát pauzu?"

„Ne, to je v pořádku."

„Můžete mi zopakovat proč není vhodné přidávat pelyněk do lektvaru proti osypkám?"

„Aaa, protože se nově nedoporučuje kvůli jeho vedlejším účinkům."
Vykoktala ze sebe nejistě.

„Jakým vedlejším účinkům?"
Pokračoval jsem v otázkách.

„Může způsobit zarudnutí kůže."

„Výborně, až na to, že než se vyjádřite postižený se osype celý."
Mrzutě jsem odsekl nechápu, jak si Minerva mohla myslet, že spolu budeme vycházet. Případně, že mi bude stačit v mých znalostech.

„Omlouvám se."

„Mně se neomlouvejte, omlouvejte se sama sobě, že to nejste schopná zvládnout takovou triviální latku."
Dopil jsem studený zbytek kávy a odešel z učebny rovnou do salonku.
Vztek se mi kumuloval v nitru. Viděl jsem, že je unavená, že jí stále není dobré a stejně mi tvrdí opak a lže mi do očí jako by se nechumelilo.
Proradná holka!