Profesor

10. Sychravé počasí

Pondělí přišlo rychleji než smrtijedi na volání Pána Zla.
Ráno bylo ponuré na okna dopadaly těžké kapky deště a hlavě mě bolela po včerejším červeném vínu, které jsem popíjel u čtení.

Lektvar proti kocovině zabral rychle, ještě aby ne když jsem ho vařil já sám a žádný kupovaný by se této kvalitně nedokázal rovnat.

Tupé zaklepání na dveře bylo méně rozvážné než jindy.

Tváře měla zarudlé zimou a nos taktéž, chlupatou pletenou čepici zařazenou do půlky čela a nervózně přešlapovala na rohožce.

Zima letos přišla rychleji, i když slečna Grangerová by se na zimu měla přestěhovat do subtropických oblastí. Dle svého zevnějšku.

„Dobré ráno."
Zahuhňala.

„Dobré ráno, slečno Grangerová."
Kabát, který nosívala ještě v Bradavicích už viditelně nestačil na tělo, které získalo během let ženské tvary a působila v něm poněkud vtipně.

„Kabát si můžete pověsit zde."
Ukázal jsem na jediný volný věšák v chodbě, který jsem ji vyčlenil. Gentlemanské gesto jsem upozadil, myslím, že není vhodné pomáhat z kabátu své studentce, své svém věku by to měla zvládat sama. Stejně tak jako dát si svůj život do pořádku, což však musím dělat já.

„Děkuji."
Zahuhňala a začala se složitě soukat z úzkých rukávů kabátu pod nímž měla doslova nacpaný pletený svetr. Nechápal jsem jak bylo fyzicky možné nasoukat úzký kabát na tu obří šílenost, ale nějakým zázrakem se jí to povedlo.

„Dveře jsou odemčené, na stole máte připravenou práci, kterou musíte bez kompromisů stihnout během dneška."

Souhlasně přikývla a rozcuchané kudrlinky, které podpořila statická elektřina při sundání čepice stály do všech stran. Bez jakékoliv úpravy připomínaly spíše vrabčí hnízdo než vlasy ženy.
Rychle zmizela na schodišti mířícího do naší provizorní učebny a já přešel do kuchyně, už teď jsem byl unavený a to jsem ještě nezačal.

Za okny bylo sychravo, vítr si pohrával s jemnými větvičkami suchých stromů a testoval jejich pružnost s každým dalším poryvem jich bylo méně a méně. Žene se sem nehezké počasí, nebe bylo zbarveno do šedé barvy a těžké mraky líně proplouvaly oblohou.

Zalil jsem dva šálky kávy a přesunul je na tác z černého dřeva, který mi daroval Brumbál společně se sadou hrnků.

Necítil jsem dnes klasický příval energie, která většinou naplňuje celé dopoledne. Byl jsem unavený po prohýřené noci a po dlouhé době se mi vůbec do ničeho nechtělo.

Šálek jsem postavil na kraj stolu a pohlédl na Hermionu, která byla zábraná do práce tolik, že si toho ani nevšimla.

Přesně 18 kýchnutí za poslední hodinu mě už vytáčelo do nepříčetnosti.

Slečna Grangerová, se hlasitě vysmrkala do papírového kapesníku, který strčila do kapsy k těm původním.
Jak odporné, schovávat si soply v kapse. Pochopil bych to třeba u Hagrida, ale rozhodně ne u ní.
Nos měla odřený od neustálého smrkání a oči skleněné od rýmy a stejně se snažila působit jako naprosto zdravý člověk.
Nesnáším tyhle nezodpovězené lidi, kteří si myslí, že je každý zvědavý na jejich šířící se bacily.

„Slečno Grangerová, nepochybně jste nemocná."

Zvedla nos od kotlíku a zadívala se na mě.

„To zvládnu."
Zahuhňala s plným nosem.