Profesor

27.

Večer strávený s Hagridem v jeho hájence při sledování vzniku nového života bylo přesně to, co jsem potřebovala na dobití energie.
Jediné co mi tu scházelo byl Ron a Harry. Ať jsem se podívala kamkoliv, na zeď, židle i stůl všechno mi připomínalo naše zážitky z dob našeho studia.
Uvědomění si, jak moc rychle ten čas utíká a lidé, kteří pro nás byli v jedno životní období úplně všechno tu najednou už nejsou.
Prakticky, jako ani kdyby nikdy nebyly jediné co nás pojí jsou vzpomínky s lidmi, kteří tu pro nás už nejsou.

  „Neboj se Hermiono, když tu byl naposledy Harry vzpomínal stejně jako ty."
Potlačila jsem slzy a usmála se na Hagrida, jeho konejšivý úsměv byl jako náplast na moje bolestné vzpomínky.

„Pamatuju si vás jako děti, sledoval jsem jak rostete, pamatuji si každou vaši rošťárnu. Taky mi chybíte."
Slova plná tak silných emocí bolela, nebyla podporující ani utěšující jen nezměrně bolela.

„Už půjdu Hagride."
Bez čekání na zpětnou reakci jsem se natáhla pro hábit, jenž jsem měla přehozený přes křeslo, stejně jako tenkrát když jsme bývalý děti.
Nostalgický pocit mi drtil duši jako dva mlýnské kameny. Stažený žaludek a tíživý pocit na hrudi smazal veškeré hezké okamžiky posledních hodin.

„Jen ještě seď. Udělám ti ještě čaj."

„Já ještě musím dodělat přípravu na..."
Vymýšlení lží mi dřív šlo mnohem lépe.

„Tak se zase zastav, až budeš mít chuť."
Bylo mi jasné, že poznal můj marný pokus o lež. Naštěstí mě v tom nenechal vykoupat a dobrovolně mě propustil.

„Dobrou noc Hagride."

„Dobrou Hermiono."
Se zavřením dveří hájenky zmizelo i teplé žluté světlo a teplo z krbu.
Večerní chlad nebylo nic příjemného stejně jako cesta k hradu. Na každém místě kam jsem se podívala se rojilo několik vzpomínek na Rona a Harryho. Ač jich většina byla pozitivních a vzpomínala jsem na ne s láskou mnoho jich bylo i negativních, plných smutku a utrpení. Především vzpomínky na válku a smrt se držely pozemků Bradavic jako přísavky chobotnice.

Sotva jsem otevřela dveře svého pokoje moje oči ulpěly na věci, kterou jsem tu rozhodne nezanechala.
Krabice ledabyle ležící na ustláné posteli ve mě probudila dětskou zvědavost. Aniž bych si sundala hábit vrhla jsem se na rozbalování perfektně zabalené krabice.
Jemným tahem mašle povolila a v tu chvíli jsem si uvědomila jak sobecky jednám.
Ze všech stran jsem si balíček prohlédla a nenalezla jedinou zmínku o svém jméně nebo jiný důkaz, že byl určeny pro mě.
Třeba si ho tu profesor Snape jen odložil.

„Tak už to rozbalte nebo tu budeme do Vánoc."
Hluboký hlas se ozval za mými zády.
I s balíčkem v ruce jsem se otočila za hlasem.
Profesor stál ledabyle opěrný o futra dveří a pozoroval každičký můj pohyb.

„Ten je od Vás?"
Zeptala jsem se a snažila skrýt překvapení v hlase, ale marně. Zněla jsem jako prvačka co poprvé vidí na vlastní oči Bradavický hrad.

Souhlasně kývnul hlavou. Z uvolněného výrazu tváře se stal napjatý.
Netrpělivě jsem dlaní přijela přes sametový balících papír. Nedokázala jsem se ubránit myšlence, že jen ten balici papír musel být opravdu drahý a začínala jsem se bát toho co se skrývá vně balíčku.
Při každém pohybu jsem na sobě cítila jeho pohled, ubránila jsem se dravosti a rozbalovala jsem dar s rozmyslem abych co nejméně poškodila papír.
Stejně tak jako to dělávala moje maminka když jsem byla ještě malá. Nechápala jsem, proč to dělá, vždy jsem strhávala papír naprosto bez rozmyslu. Tentokrat jsem si to ale užívala. To opojné napětí co se uvnitř asi ukrývá mě naprosto pohltilo.

Pod prsty jsem ucítila hebký materiál.
Opatrně jsem vytáhla překrásný hábit, který jsem si aktuálně opravdu nemohla dovolit.

„Pane profesore, to nejde."
Naposledy jsem se podívala na hábit a opatrně ho složila zpět do krabice.

„Urazíte mě."
Zaznělo výhružně. Cítila jsem rudnoucí tváře. Nejen, že mě u sebe nechává bydlet ještě mi kupuje oblečení. Horší pohled na mě snad být nemůže.

„Slečno, přestaňte přemýšlet a oblékněte si ho."
V rozmezí několika málo vteřin jeho dlaň sevřela mou a vedl moji ruku tak, abych opět vyndala pečlivě složený hábit.

„Nelíbí se vám?"
Nejistotu v jeho hlase jsem slyšela snad poprvé.

„Naopak, je překrásný, ale."

„Žádné ale, vyzkoušejte si ho."
Pomohl mi obléknout se do nového hábitu, který mi sedl naprosto perfektně. Jako kdyby byl ušitý na míru.

„Sedí naprosto perfektně."
Vydechla jsem nadšeně.

„To ano."
Zhodnotil a kritickým pohledem mě sjel od hlavy až k patě. Mírný pocit studu jako když jsem v dětství musela dělat otci módní přehlídku všech svršků, které jsme s  maminkou ukořistily v nákupních centrech.

„Opravdu nevím jak vám poděkovat."
Vydechla jsem a nadšeně mezi prsty svírala jemnou látku.

„Můžete zase začít dělat na lektvarech."
Náznak úsměvu na jeho jinak pevně svěřených rtech byl něco okouzlujícího.

„Mohu Vás obejmout?"
Zeptala jsem se s největší odvahou, kterou jsem dokázala vytasit. V této euforii bych zvládla i odmítnutí.

Neodpověděl, jen roztáhl ruce a já neváhala a padla mu do náruče. Zahalila mě příjemná vůně, která originálně patřila jen jemu. Pevné paže mě přivinuly ještě blíž a teplo jeho těla prostupovalo skrze pevnou látku hábitu až do mého.