Profesor

16. Sousedské BBQ

Po hodině sezení v pracovně a přemýšlení o tom, proč mi sakra stále neříká všechno.
Její informace jsou jako roh z jednorožce, chybí jich většina, ale ty proradný emoce vázající se ke všem informacím mě brzy skolí.

...

*Crrrr*
*Crrrrrrrrrr*

„U Merlina, vždyť je ještě noc."
Když ten zvonek budu ignorovat určitě se dotyčný přestane snažit a brzy odejde.

*Crrrr*

Strčil jsem hlavu do polštáře jako pštros do písku. Na nočním stolku jsem v pološeru našmátral hůlku a jedním švihnutím utišil domovní zvonek a nechával se dal unášet na vlnách spánku.

Přehnaně hlasité klepání na dveře mě však odpočinout nenechalo. Je mi jedno, že dveřmi nepochybně stojí ona.
Kdybych mohl nechal bych ji sežehnou plamenem jako Fénixe.

„Pane profesore, někdo zvoní."

„Asi víte jak funguje klika."

Zavrčel jsem skrze dveře. Po incidentu s její osobou jsem upravil ochranná kouzla. Věděl jsem kdykoliv mi zápraží stojí kouzelník, ještě nemusel ani zazvonit.

„Dobře, otevřu."
Opět jsem si lehl ač značně otrávený, ale ve vteřině jsem si uvědomil svou fatální chybu. Bleskurychle jsem vstal z postele kouzlem se oblékl a než jsem stihl zavolat ať to nedělá otevřela dveře.

„Dobré ráno, děvče."
Hlas paní bych poznal kdykoliv. Dost nevybíravým pohledem sjela Hermionu, která před ní stala v pyžamu a s rozcuchanými vlasy.
Už ji nikdy nesmím pustit ke vchodovým dveřím.

„Dobré ráno, hledáte pana profesora Snapea?"
Ihned zaznamenala její pohled a ruce si ochranářsky překřížila na hrudníku.

„Vy jste?"
Zeptala se se staženým obočím paní Pollyngerová. Nepochybně ji neušel náš věkový rozdíl.

„Hermiona, Hermiona Grangerová."
Natáhla svižně ruku ke starší dámě, která v jedné ruce svírala vodítko.

Paní Pollyngerová ruku přijala s neskrývaným odporem.

„Nevěděla jsem, že je pan Snape i profesor. Ano,  chtěla bych ho zavolat, pokud není v nějaké nevhodné chvíli momentálně."

Pohled upřela na holé nohy slečny Grangerové a nesouhlasně zatřásla hlavou.
Paní Pollyngerová mi vždy připadala jako dáma s grácií až na ty věčné klevety co šířila v perimetru pár kilometrů od jejího bydliště.

„Paní Pollyngerová, co potřebujete?"
Vyšel jsem z chodby a postavil se do důstojné vzdálenosti od slečny Grangerové, které situace v níž se ocitla vlastní hloupostí rozhodně nepřipadala komfortní.

„Chtěla jsem vás pozvat v pátek na večeři."
Výraz se jí z módu zabíjet změnil na naprosto medový.

„Děkuji, víte, že na sousedské tlachání mě neužije."

„Ano, všimla jsem si, že máte jinou zábavu."
Než jsem stihl cokoliv říct paní Pollyngerová pokračovala dál ve své běžné obchůzce. Po tomhle si můžu být jistý, že mě nepozve už nikam.

„Raději půjdu ať vás neruším v žádných aktivitách."
Dodala suše a jak rychle ji to kyčle dovolily se otočila a odcházela pryč.

„Nashledanou."