Profesor

11. Slamník

V hostinském pokoji jsem kouzlem zažehl oheň v krbu a zahřívacím kouzlem zahřál ledové zdi pokoje nasáklé podzimním chladem. Ledový vzduch konečně přestal štípat v plicích a mohl jsem se pustit do práce.

Saténové povlečení z toho nejlepšího saténu v zelené barvě krásně ladilo se stříbrnými doplňky, které jsem sám vybíral.
Byl jsem na tenhle pokoj nesmírně pyšný.  Z každé z mých cest jsem si přivezl nějaký suvenýr, který jsem zde vystavil. Většinu předmětů, které jsem pořídil na cestách se smrtijedy jsem nechal zmizet, připomínaly mi jen negativní a špatné dny.
Jakmile jsem byl s pokojem spokojený vrátil jsem se zpět dolů.

„Slečno Grangerová."
Bez odezvy, jen hlasitě oddechovala. Tváře měla zarudlé a působila tak nezvykle jemně.

Teatrálně jsem si odkašlal a zkusil to s větší intenzitou v hlase.
„Slečno Grangerová."

Líně otevřela víčka a zadívala se přímo mi do očí, měl jsem pocit jako by se její oči vpíjely do mých což bylo nepříjemnější než jsem si chtěl připustit. Rychle jsem přerušil přímý oční kontakt a naposledy zkusil svoje štěstí.

„Slečno Grangerová, je reálná možnost, že se o vás postará Potter nebo Weasley ?"
Zkusil jsem svoji poslední šanci.

Odmítavě našpulila rty a zatřásla hlavou.

„Věřím, že šéfová Weaslyovic klanu by skákala blahem kdyby se o vás mohla starat byť jen hodinu."
Modlil jsem se ať souhlasí. Klidně ji tam dopravním sám a donesu až na slamník, nebo kde celá ta jejich familie spí, jen abych měl klid.

„Zvládnu se o sebe postarat sama."
Zahuhňala a otřela si nos rukávem.

„Tomu bych rád věřil."
Utrousil jsem sakrasticky. Naštěstí ji moje poznámka v návalu smrkání zanikla.

„Nechám vás tady než se uztravíte."
Procedil jsem mezi zuby ač jsem si tím sám stále nebyl jistý.
Nechci mít v domě dalšího člověka stačí, že mě otravuje každé dopoledne od pondělí do pátku.

Vyvalila oči, jako kdyby jí měly vypadnout z důlků a několikrát zalapala po dechu.

„Zapomněla jste jak se mluví nebo si hrajete na rybu na suchu?"

„To nejde, profesore."
Snažila se posadit, ale moc se jí to nedařilo. Paže se jí vždy podlomila v lokti, vypadala jako zraněná fena.

„Zvládnete dojít nahoru?"
Zeptal jsem se bez toho abych vzal v potaz její nesouhlas. 

„Profesore to nejde, nemůžu vám být na obtíž."

„Na obtíž mi jste již několik týdnů, tři dny mě nespasí."
Tváře ji zrudly ještě víc než měla a stydlivě stáhla pohled.
Hlavně ať zase nebrečí. Modlil jsem se v duchu.

„Omlouvám se."
Špitla tiše a stydlivě sklopila pohled. Vnitřně jsem byl na sebe pyšný, jelikož přesně tohle gesto jsem od ní čekal.

Ve vás jde číst jako v otevřené knize, slečno.

„Zvládáme vedle sebe fungovat přes den, přes noc nebude žádná změna."
Pokusil jsem se jí uklidit a docela se mi dařilo, mírně se usmála.

Pomohl jsem ji postavil se na vratké nohy a jistil ji na schodech letmým dotekem mezi lopatky až dokud jsme nevyšli do pokoje. Zde bude následující tři noci spát. 
Tři noci jsou potřeba k vyléčení nachlazení, pokus si samozřejmě trošku upravím dávky lektvarů dle svych preferencí.
Celý život jsem pracoval mezi studenty, kteří stále byli nemocní a nikdy jsem nechyběl v hodinách. Moje lektvary jsou téměř dokonalé jen ministerstvo si to odmítá připustit.

Schody ji zmohly víc než jsem si myslel a úlevně se posadila na kraj postele.

„Radil bych vám sundat to zpocené oblečení."

Stáhla si oba rukávy přes prsty, ale vůbec se jí nedařilo vymanit se z kousavého materiálu.
Vytáhl jsem hůlku a ve stejný moment si uvědomil, že bych na ní neměl zbytečně po té události používat jakákoliv kouzla ještě minimálně následující měsíc.

Trhala s sebou jako had zavřený ve sklenici. Nechápu jak se někdo s inteligencí vyšší než má roční dítě může zamotat ve svetru.

„U Merlina, počkejte."
Nezvládl jsem se na ni dívat a pomohl jí vysvobodit se ze svetru.

„Profesore."
Vyjekla a já se otočil ke dveřím, zdali tam někdo není.
Pak jsem si uvědomil proč byl ten povyk. Se svetrem jsem ji stáhl i tričko a seděla přede mnou jen v jemné krajkové podprsence, která ji neseděla stejně jako ten kabát, kyprá prsa napínala látku, tak, že působila, že musí každou chvilku prasknout.

Rychle jsem se vrátil k jejímu obličeji. Bylo nad míru jasné, že si toho všimla a tváře ji rudly studem.
Opravdu není jediná kdo se necítí zrovna dvakrát komfortně když mi cpe svá ňadra před obličej aniž by se předem zeptala.

Přikrývku si přitáhla k tělu ve snaze zakrýt všechno co už jsem viděl.

„Zvládnete sprchu?"

Jen souhlasně kývla hlavou což mi jako souhlas stačilo.

„Ručníky jsou připravené v koupelně."
Ukázal jsem na dveře aby dostatečně pochopila kde se nachází koupelna a odešel jsem z pokoje.

Posadil jsem se do křesla a unaveně si opřel hlavu.
Co jsem to u Merlina provedl?

„Accio Ohnivá whiskey."

Nalil jsem si kvalitního panáka a můj pohled ulpěl na pomačkaném gauči.
Teď je pozdě si vyčítat, že jsem ji tu nechal, idiote.
Nenáviděl jsem se za ten pocit, že bych se jí měl revanžovat za svůj život. Byla to její hloupost, že mě zachránila. Nikdo ji k tomu nenutil stejně tak jako ona se neptala mě jestli chci žít.
Vztekle jsem vypil prvního panáka a rovnou si dolil dalšího.

Venku se honily všichni čerti a zlověstné hřmění otřásalo celým domem.
Prsty jsem si přejel po vystouplé jizvě na krku, která mě jako naschvál vždy bolela při změně počasí a dneska to bylo extrémní.
Promnul jsem si zduřelou jizvu a prokřupl si ztuhlé krční obratle, tohle bude zatraceně dlouhá noc.

Šílený chlad z kterého tuhla I krev v žilách se promenádoval mým domem jako ledová královna. Protřel jsem si unavené oči a podíval se na hodiny.
Skoro pět ráno i to je víc než většinou naspím.

Kouzlem jsem rozpálil oheň v krbu a ohřál místnost, zlámaná záda ze spaní v křesle mi připomněla můj věk