Profesor

24. Věčný student

Dny ubíhaly rychleji než jsem si chtěl připustit. První školní týden utekl jako voda v potoce a z počátečního neřízeného chaosu se stával chaos řízený. Minerva mi dala větší pokoj než jsem původně čekal.
Po pravdě, jsem očekával, ze mi bude stát non stop za zadkem, ale na první týden si k sobě stáhla slečnu Grangerovou, aby ji pomáhala s organizací začátkem školního roku , což ji zabralo veškerý čas. Viděl jsem ji stěží jedno ráno a to mi sotva stihla popřát hezké ráno a zmizela ve dveřích. Práce od které mi měla ulehčit se kupila na stole a jediný kdo ji vytěžoval byla Minerva a její poskoci.

Splašené tupé rány na dveře kabinetu mě vyrušily z práce.
„Co to u všech trolu je."
Zabručel jsem mrzutě, dnes mám práce nad hlavu a nehodlám řešit další triviální dotazy.
Zpropadený student, který neví kde je jeho místo. Jelikož v mém kabinetu to rozhodne není.
„Co tu u Merlina chcete?"
Otevřel jsem dveře za nimiž se nacházela střapatá hlava slečny Grangerové.

„Já... já se moc omlouvám...jen jsem."
Zmateně blekotala.

„Také mě chcete obírat o dráhocený čas?"
Nesnáším když se tak inteligentní čarodějka jako ona není schopna vyjádřit v jednoduché větě a matlá slova jako vyděšených student prvního ročníku.

Rychle se nadechla a zavřela ústa.

„Příjdu později."
Odvrátila se stroze a otočila se ke mě zády až nečekaně rychle k jejímu dosavadnímu tempu. Při pohledu na její zadá mě do oči uhodil zelený flek na jejím habitu o kterém nejspíš neměla nejmenší tušení.

„Počkejte."
Váhavě se zastavila a pomalu se otočila čelem zpět ke mě. Jako kdyby se měla podívat na Baziliška.
„U Merlina, pojďte sem."
Podržel jsem dveře aby mohla vstoupit do kabinetu a něco tady nesedělo.
Nepříjemný štiplavý pach linoucí se od slečny Grangerové během chvilky zamořil celou místnost.

„Čím to páchnete?"
Otevřel jsem okno a pustil do místnosti trochu čerstvého vzduchu v naději, že se pach vyvětrá, ale naopak sílil.

„Čím víc to budete chtít vyvětrat, tím více to páchne."
Odvětila se sklopnou hlavou.

„Sundejte ten hábit a položte ho na křeslo."

Rychlým mávnutím hůlky jsem ji zbavil pachu i nevzhledného fleku.
Nepochybně vtípek Zmijozelské koleje a ona bude chtít abych je potrestal.

„Děkuji, stále nemám schopnosti abych to odstranila a nechtěla jsem jít za Minervou."
Překvapeně jsem se na ní podíval. Myslel jsem, že Minerva je její nový idol.

„Z jakého důvodu jste nechtěla jít přímo za Minervou?"
Rudé tváře ji dodávaly na nevinnosti, když se opět soukala do habitu.

„Byl to jen hloupý žert, nechtěla jsem aby jim strhla body."
Téměř jsem žasnul. Vždy tak vážná a úzkoprsá čarodějka dokázala pochopit vtip pubescentních adolescentů.

„I tak si to k vám nesmí dovolit, jste součástí učitelského sboru."
Letmým zvednutí koutků mě neošálí.

„Ano, kantor bez schopností poradit si s vtipem dětí."
Unaveně vydechla a zadívala se z okna. Až teď jsem si všiml nevzhledných tmavých kruhů pod očima. A unaveného výrazu v tváři. Nepochybně ji práce pro Minervu zmáhala.

„Sundejte si ten hábit."
Poručil jsem přísně. Ten nepříjemný odér se stále držel v místnosti. Sice s menší intenzitou, ale pořad.
Nechápavým pohledem si pomalu začínala sundavat rukávy.

„Stále páchnete hůř než tchoř."
Opět ten odporný svetr od Molly hyzdil její postavu. Střih, který nebyl na ženu, ale na dítě ji dávno neseděl.

„Otočte se."
A vida, tady je mrcha. Skvrna se táhla těsně pod vlasy téměř až ke kalhotům.

„Vypadá to, že letošní prváci přece jen nebudou tak tupý jak se z počátku zdálo."

„Sundejte si tu ohavnost, které říkáte svetr."
Otráveně protočila panenky a snažila se vysoukat ze svetru. Vlasy ji stály do všech stran.
Nestačil jsem se divit. Pod svetrem měla upnuté černé triko s dlouhým rukávem, které dokonale kopírovalo každou její křivku.
Jako kdyby vycítila můj pohled a demonstrativně položila svetr na křeslo.
Po mávnutí hůlkou bohužel zůstal svetr stále neporušený. Jen ten odporný pach byl rázem pryč.

„Moc Vám děkuji."
Zahuhňala když si přes hlavu přetahovala svetr.

„Měla byste si pořídit už něco reprezentativnějšího vašemu postavení."
Než jsem si uvědomil, že z prvního platu ještě neviděla nic. Oči se ji zalily slzami a věděl jsem, že tohle asi byl poslední hřebíček do rakve.
Odvrátila tvář a rychlým krokem vyrazila ke dveřím.

„Počkejte, tak jsem to nemyslel."
Prudce se zastavila a otočila. Slzy ji stékaly po tvářích a pohledem plným nenávisti mě propalovala až do morku kostí.

„Ne? A jak jste to tedy myslel?"
Než jsem stihl omyl vysvětlit pokračovala dál.
„Myslíte si, že to nevidím jak se mi děti z bohatých rodin posmívají za zády jako tenkrát?"
Rozevřela hábit a ukazováček zabodla do huňatého svetru.

„Vážně si myslíte, že ho nosím s radostí?"

Bez váhání jsem přistoupil k rozzlobené čarodějce a přitáhl si ji do pevného objetí.
Náznaky pokusů o vymanění se z mých spárů odešly tak rychle jako se objevily a tichý vzlykot pohlcoval můj hrudník.

„Omlouvám se."
Ačkoli jsem věděl, že mohu jen za zlomek jejího trápení.
Omluva fungovala jako magnet a její paže se ovinuly kolem mých zad.

„Cítíte se lépe?"
Zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem se přestával v objetí cítit komfortně. Pláč se již utišil a dívka působila klidným dojmem.

„Ano, děkuji."
Špitla mi do košile a stále zůstávala na stejném místě.

„Chtěl bych ještě něco probrat když vás tu mám."
Pokusil jsem se o taktiku jak uniknout již nepříjemné blízkosti.

„O co se jedná?"
Konečně se mírně odtáhla a otřela si zbytky slz do rukávu.
Zvláštní pocit, který mi říkal ať si ji přivinu zpět mi zůstal viset na hrudi.

„Jak jste pokročila s lektvary pro ošetřovnu?"

„Vlastně je už mám téměř hotové. Půjdu pane profesore."
Začala se neohrabaně navlékat do habitu a na jejím obličeji byla stále vepsané slzy.

Vzal jsem ji hábit z ruky a podržel ho aby se mohla pohodlně obléknout.
„Děkuji."

„Doprovodím Vás."
Bez námitek kývla. Hrad byl ponořený do ticha. Studenti již dávno měli večerku a nebyl vidět ani jediný primus.

„Zvláštní ticho, že?"
Špitla a její hlas zněl nepřirozeně hlasitě.

„Ano, zvláštní."

....
„Jděte první."
Slečna Grangerová vstoupila do našich komnat a zastavila se přímo před svým pokojem.

„Děkuji za ten kabát a svetr."

„V pořádku slečno."
Počkal jsem až zmizí ve svém pokoji a odebral se do knihovny.
Výborně Severusi, opět jsi ji rozplakal.