Profesor

12. Kukačky

Monotónní odbíjení závěsných kukaček, které pamatovaly několik století naší rodiny mně přivádělo téměř k šílenství.

Lektvary nezabíraly tak jak jsem předpokládal a nemoc stagnovala. Kvůli její nedávné zkušenosti s kletbou jsem ani nemohl čekat rychlý posun, ale to, že bude už druhý den v kuse spát bylo záhadou i pro mě. Musel jsem snížit léčivou dávku a lektvary rozdělit na několik menších porcí v průběhu dne, což bylo pro mě a předpokládám i pro ni dost náročné.

Protřel jsem si unavené oči a líně vstal z pohovky na které jsem nedopatřením usnul.
Kniha jež jsem nestačilo dočíst ani odložit na stůl levitovala ve vzduchu přesně v místě, kde jsem ji nechal než jsem usnul. Za tuhle kouzlo bych měl dostat ocenění. Piloval jsem ho několik let, ale teď funguje opravdu výborně. Dokud se tu neobjeví nějaká bláznivá holka jež rozlije čaj po celém stole.

Rychlé a tupé zaklepaní na vlastních dveřích mi připadalo směšné. Pokaždé co jsem se tu objevil tvrdě spala, ale i přes to mi základy slušného chování nedovolily  vejít do pokoje bez předchozího ohlášení.  Zvláštní nepříjemný pocit projel tělem jako špatně naostřená šavle, nečekal jem na žádné vyzvání, stejně by nepřišlo a otevřel jsem dveře. 

Vše bylo přesně tak jak jsem předpokládal. Ozdobné kování postele kontrastovalo s drobným tělem svíjícím se na matraci pod nápory horečky.

Obsah lahvičky jsem si ji opatrně nalil do úst a počkal až automaticky polkne. Vlasy se jí nevzhledně lepily na upocené čelo.
Viděl jsem jak její organismus bojuje s nemocí a lektvary zabírají žalostně pomalu a kouzla se v rámci její bezpečnosti použít nedají a i přes to ji odmítají hospitalizovat u Sv. Munga.

Mrzutě jsem si oddechl a vrhnul se na tu méně příjemnou část.

„Slečno Grangerová."
Zatřásl jsem s ní, když se ani po chvíli nic nedělo zkusil jsem to hlasitěji.

„Slečno Grangerová."
Stále nic, na tohle nemám opravdu trpělivost. Měla by se o ni starat hlavní matka Weaslyová. Toto opravdu není moje parketa starání se o usmrkaný děti s nachlazením, jako kdybych jich za celý život nevytrpěl už dost.

Mrzutě jsem ji zatřásl rameny a konečně  se jí začaly hýbat víčka.

„Dobré jitro."
Rozhodně to není probuzení jako princezny lapené na vlnách spánku, spíš jako buzení trola, který se již dlouho nemyl.

„Co se to..."

„Vypít."
K popraskaným rtům jsem ji přiložil hrdlo lahvičky a obsah nalil do úst.

Viděl jsem jak v ústech převaluje tekutinu, která rozhodně dobrá nebyla.
Nemusel jsem číst myšlenky, aby mi bylo jasný, že přemýšlí kam to vyplivne.

„Spolknout."
Výraz ztraceného kotěte, kterým čekala, že mě obměkčí byl k smíchu.

„Grangerová, nebudu s vámi diskutovat."
Vyšší tón očividně zabral a spolkla celý obsah, nechuť se nesnažila skrývat.
Zmateně se rozhlížela kolem a tváře se jí barvily do meruňkového odstínů což oproti původní mrtvolné barvě byla příjemná změna.

„Spala jste skoro dva dny v kuse."
Utrousil jsem mezi odkládáním lahvičky a záměrně vynechal, že jsem u ní musel být několikrát za den.

Vylekaně vyvalila oči a neohrabaně se snažila vstávat.

„U Merlina, ležte bláznivko."
Slova se minula účinkem a dál se snažila vstávát ač její tělo nemělo žádnou sílu.

„Přestaňte!"

Zkoprněla stejně jako v mých hodinách, kdykoliv jsem použil tento tón hlasu. Bylo to snad jediné, co pomáhalo i na nevychovaného aristokratického spratka Malfoye, který si stejně jako jeho otec myslel, že může vše.

„O-oml..."

„Ticho."
Ne, že by se mi představa klidu ve vlastním domě příčila. Naopak těšil jsem se na ní stejně jako Neville na hodiny bylinkářství, jen jsem potřeboval zjistil ještě další věc ležící mi v myšlenkách.

Sedící na posteli s nechápavým výrazem a rozcuchanými vlasy, bez jakýchkoliv líčidel na tváři působila téměř až pokojně.
Jemné linky tváře a rtů přitahovaly můj pohled jako opačné póly magnetů. Není to už dítě, je to žena, ale není to prvoplánová kráska, to rozhodně ne. Ale něco na ní bylo přinejmenším zajímavé.

„Profesore jste v pořádku?"

Uhnul jsem pohledem a pouze kývl hlavou na znamení souhlasu. Jsem jen odporně utahaný a ta proradná bolest zad mi zatemňuje mysl a nechává mozek vymyslet si nereálné výjevy.
Vydal jsem se ke dveřím a nejraději bych zmizel pryč. Mohl bych se změnit a vylétnout oknem a počkat až zmizí z mého domu stejně tak i z mého života.

Hrdě jsem zvedl hlavu a pokračoval dál. Tiché
„Děkuji."
Mě vyvedlo z míry.

Vždy tak hrdinská a chrabrá Nebelvírka děkuje bývalému smrtijejedovi, nejbližšímu stoupenci pána Zla, jeho pravé ruky.
Může být tohle ještě více bizarní? Obávám se, že ne. Odpověděl jsem sám sobě a připadal si jako ocejchovaný pomatenec.
Ponechal jsem celou situaci minulému času a vydal se dořešit svůj problém aktivněji než před chvílí.

...

Sova svírala pevně smotaný papír a hladově mě pozorovala drobným okem dokud jsem ji nedal pokyn odletět.

„Tam tě určitě nakrmí."
Sova zakmitala křídly a vyletěla z okna přímo k tmavému nebi.

Netrvalo dlouho a agresivní klepání na okenní tabulku mě donutilo odložit šálek s jasmínovým čajem.

Svou neopatrností jsem natrhl dopisní papír v půli, což nevadilo.
Písmo, které jsem vídal minimálně dvakrát do měsíce, když omlouvala chování některého z jejich nevychovaných fracků se téměř nezměnilo. Jako kdyby na ni válka nenechala žádné stopy ač vím, že přišla o syna.

Zdravím Vás,

děkuji vám za informaci. Bohužel aktuálně řeším mnoho jiných starostí a časově bych péči o Hermionu nezvládala.

Molly Weaslyová.

Musel jsem si dopis přečíst znovu, musí mě šálit zrak. Póza matky všech živých bytostí se rozplynula jako pára nad horkým čajem. Molly Weaslyová, spasitelka všeho živého se odmítá postarat o válečnou hrdinku?

Veškerá nahromaděná zvědavost v mém nitru se drala na povrch a trhala na kusy vše co jí stalo v cestě. Stejně jako já svoje morální zásady.