Profesor

1. Nevítaná návštěva

„Dobry den."
Špitla a nervózně si mnula dlaně. Okolní budovy byly ponořené v šeru nadcházející noci a chladný vítr si pohrával s listy stromů.

„Na dobrý den je už trochu pozdě, nemyslíte?"
Souhlasně kývla hlavou a pohledem hypnotizovala tkaničky na zablácených teniskách.
Potlačil jsem poznámku o tom, že tu špínu ze zápraží musí někdo uklízet o čemž očividně ona nemá ani páru. 

„Co potřebujete?"

„J-já bych c-cht"
Lezlo to z ní jako z chlupaté deky a nervózně si mnula prsty.

„Tak se už sakra vymáčkněte nemám na to celý den."
Zavrčel jsem a nervózně poklepával nohou.

„Už je večer."
Dodala ironicky. Jakmile si uvědomila, že to řekla nahlas výraz v její tváři se změnil na čistou hrůzu.

„J-já se omlouvám."
Teprve teď jsem si ji pořádně prohlédnul, vlasy měla mokré a spojené jen do několika velkých pramenů z níž kapaly kapky vody a smáčely ji tričko. Světle červený flek se jí rozpínal na boku a chvíli mi trvalo než jsem pochopil odkud barva pochází.

„Co jste pro boha dělala?"
Chytil jsem ji za paži a otočil ji na bok. Na loktů měla rozšklebenou ránu z které prýštila tmavá krev.

„Boty si nechte venku."
Souhlasně kývla a zula si boty než vstoupila dovnitř. Nejraději bych ji vymazal paměť a poslal pryč, ale bylo mi jasné, že by si to se mnou Minerva na začátku školního roku jistě vyřídila.

Obě ponožky měla do mokré až k nártu a s každým dalším krokem za sebou zanechávala vlhké  šlápoty na dřevěné podlaze.

Zastavila se na konci místnosti kde se rozdělovala do dvou různých směrů a nervózně si přešlápla. Nehodlal jsem ji pomoci.

„Profesore?"

„Už dávno nejsem vás profesor, slečno Grangerová."
Vyprskl jsem možná víc než bylo žádoucí. Sklopila pohled k podlaze a otočila se zpět. Něco mi na ní nesedělo, zvláštní trhavé pohyby, jako kdyby ji ovládal někdo jiný.

„Pravá strana."
Bez dalšího vyčkávání se vydala správným směrem. Pohledem přejížděla po vysokých knihovnách, které lemovaly oba dva pokoje.

„Jestli mi tu něco chcete ukrást tak prosím."
Zavrčel jsem vztekle. Nerad jsem si někoho tahal do baráku, vlastně se to stávalo opravdu minimálně a pouze ve vážných případech, který tohle určitě nebyl. Proklínal jsem se za svoji chorobnou zvědavost, zajímalo mě co tady dělá a jak vůbec zjistila kde se nachází mé letní sídlo.
Samozřejmě, že to musela být Minerva, nikdo jiný to neví. Kdybych ji po válce nemusel nahlásit skutečně bydliště nevěděla by to ani ona.

„Posaďte se do křesla pod okno a neumažte mi polstrování."
Nervózně stála před křeslem a tupě na něj civěla.

Něco s tou otravnou vševědkou bylo jinak a já hodlal přijít na to co.

Ač s obavami, ale přece jsem ji nechal v salonu samotnou a odešel pro lékárničku. Pokoj jsem zabezpečil několika neverbálními kouzly proti odchodu a krádeži, jeden nikdy neví. Několik knih, co tam mám jsou dražší než její život.

Vrátil jsem se zpět i s lékárničku, není dobré používat v Mudlovském Londýně přemíru kouzel a na její zranění bez pochyby bude stačit Mudlovská medicína.
„Grangerová, proč stojíte?"

„Nechci vám to umazat, profesore."
Na jazyku jsem měl peprnou nadávku o slovu profesore, ale hned jsem ji zase polkl když jsem uviděl její nepřítomný pohled.