Profesor

14. Kurýr

Probudil jsem se už po několikáté do naprosté tmy. Vítr skučel o okenní tabulky a noc byla temnější než se zdálo, že je vůbec možné.
Pouliční osvětlení bylo zhasnuté, což se v této části města stávalo při velkých bouřích s přesnou pravidelností.
Vítr pravděpodobně shodil další suchý strom do drátu elektrického vedení.

Nespal jsem dlouho, ale konečně jsem si náležitě odpočinul.
Bolest zad však nepominula, tak jak jsem čekal. Oblékl jsem si župan a vydal se do kuchyně pro správný lektvar.

„Lumos."

Hůlka mi osvětlila tmavou chodbu, která mi jako chlapci připadala nesmírně děsivá i o slunečních dní, natož ve tmě.
Sešel jsem několik schodů a zastavil se. Celou dobu jsem si myslel, že slyším ševelení větru, ale byl to hlas.

Zaposlouchal jsem se do ticha s hůlkou připravenou k rychlé akci, ale došlo mi, že ten hlas jsem v posledních týdnech slyšel častěji než bych chtěl.

Opatrně jsem nahlédl do pokoje pro hosty a hluk přidával na intenzitě s tím jak jsem se blížil k lůžku.

Slečna Grangerová s sebou házela na matraci, peřina se válela shozená na zemi a dívka stále něco nesrozumitelného mumlala.
Čelo měla horké jako kamna a celou košili, kterou jsem ji přičaroval než jsem šla osprchovat promočenou potem.

„U Merlina, vy jste, ale dáreček."
Postesknutl jsem si sám před sebou.

Několik mokrých ručníků jsem položil do lavoru vedle postele a otřel ji zpocené čelo. Matně jsem brouzdal v paměti jak mudlové léčili horkost.
Probudilo se ve mě svědomí.
Neměl jsem ji lézt kouzlem do hlavy po tak těžké kletbě by se měla vyhýbat všemu i tomuto.
Mrzutě jsem vzal další ručník a již po několikáté ji otřel paže i nohy jen to mokré pyžamo mě začínalo znervózňovat. Bylo mi jasné, že musí pryč.

„Slečno Grangerová."

„Slečno Grangerová."

„U Merlina, Hermiono, vzbuďte se."

Veškerou opatrnost jsem nechal za dveřmi a zatřásl s ní. Těžká víčka otevřela s velkou námahou.

„Sundám vám pyžamo, máte vysokou teplotu."

Dívala se mi upřímně do očí. V těch jejich jsem četl jen bolest a nejistotu.

„Souhlasíte?"
Otevřela ústa, ale zadný hlas z nich nevyšel.

„Stačí když kývnete hlavou."

Souhlasně kývla hlavou. Otočil jsem se na její tělo, zachytil jsem lem košile a pohled zase vrátil k jejím očím.
Celou dobu mě pozorovala jako ostříž.
Udržoval jsem s ní přímý oční kontakt zatímco jsem ji sundával košili. Jediné přerušení bylo když jsem ji přetahoval přes hlavu.

„Dám přes vás mokrý ručník."
Opět souhlasně kývla a neuhnula pohledem ani o píď.
Mokrý ručník jsem ji rozložil přes hrudník až do půli stehen. Svaly v obličeji se jí stáhly pod ledovou přikrývkou, ale nevydala ani hlásku.

Víčka ji pomalu klesala a zvedala se velmi namáhavě.
„Spěte."

Vyhledala můj pohled ve tmě jako už po několikáté tenhle večer. Vždy jen potřebovala ujištění.

„Postarám se o vás."

Drobné prsty se dotkly mého kolene. Instinktivně jsem ji vzal za ruku a palcem několikrát přejel přes hřbet horké ruky, dokud znovu neusnula.

Měnil jsem ji studené obklady na těle dokud jsem nehodnotil, že už není potřeba. Konečky prstů začínala mít studené, což nebylo žádoucí.