Profesor

7. Scemo

Skrze ochranná kouzla jsem věděl, že už několik minut stojí přede dveřmi aniž by zaklepala, pravděpodobně si to rozmýšlí. 

Přesně v 7:30 váhavě zaťukala na dveře. 

„Dobrý den profesore."

Špitla tiše. Měla na sobě fialovou mikinu až ke krku a světle modré džíny. 

„Pojďte."

Nervózně vstoupila do chodby a rozhlížela se kolem jako by tu byla poprvé.

„Jdeme rovnou do laboratoře, potřebuju si odzkoušet vaše zkušenosti."

Slyšel jsem jak jde za mnou do sklepa.

„Na levo na zdi si vezměte plášť."
Natáhl jsem si plast přes svůj oděv a pozoroval ji jak odkládá kabelku a nemotorně se souká do pláště.

„První lekce slečno Grangerová. Do laboratoře patří pouze laboratorní věci a ingredience nikoli vaše taška."
Vyděšeně se na mě podívala a kabelku Vystrčila na chodbu za dveře.

Připravil jsem kotlík a několika stránkový test abych věděl jak na tom je se znalostmi. Nepotřebuju se starat o dalšího negramotného idiota, snad ji kletba nepoškodila mozek.

„Lekce číslo dvě. Laboratorní plášť má vždy všechny knoflíky pevně zapnuté."
Zběsile si začala zapínat knoflíky na rukávech.

Hlasitě jsem vydechl a kotlík uklidil zpět do skříně. Na něj bude očividně ještě dost času. Snad ho využiji alespoň do začátku školního roku.

„Posaďte se za stůl a vezměte si pero."
Rychle se posadila na židli a hned zase seskočila dolů.

„Accio pero."
Pero ji přistálo přímo na stole vedle papíru.

„Děkuji profesore."
Spitla tiše a tváře ji zružověly, jako vždy v hodinách.

„Pište si otázky, během dne mi na ně odpovíte."

(...)

Po nadiktování prvních 150 otázek mi vyschlo v krku. Nechal jsem ji samotnou v laboratoři a vydal se rovnou do kuchyně. Neomylně dala svou tašku za dveře tak, že jsem se při prvním kroku o ní skoro přerazil.

Tohle budou hodně náročné prázdniny.

Připravil jsem dva šálky silné kávy a donesl je dolů.

Jeden jsem bez optání postavil vedle slečny Grangerové. Bude potřebovat hodně energie a já také.

Několik dalších dní uběhlo jako voda. Slečna Grangerová byla o něco méně nesnesitelnější než bývala jako žačka. Nehlásila se, bez předchozího optání na nic nesahala, což jsem po zkušenostech s Nevillem opravdu oceňoval.
Shledal jsem ji jako nadprůměrnou studentku. Jeji paměť byla brilantní a většina nových věcí ji stačila vysvětlit opravdu jen jednou. A vždy práci kterou jsem ji zadal, samozřejmě jen tu jen tu odpovídající jejím schopnostem odevzdala pokaždé na výbornou.
Naštěstí netoužila po plochém tlacháním a naše komunikace se utvářela z dvou pozdravů, jednoho poděkování za kávu, případně vysvětlení nové látky, kterou potřebuju aby ovládala do začátku roku naprosto bravurně.

(...)

Konečně byl pátek, měl jsem po krk brzkého vstávání a těšil se na přicházející víkend jen jedna věc mě znervózňovala. Slečna Grangerová tu měla být již před 7 minutami a zatím se neodstavila, ani o sobě nedala vědět což bylo minimálně zvláštní.

Minuty ubíhaly a pomalu se mě umocňovalo divné tušení. Podíval jsem se na dva přípravné hrnky na lince a rozhodl se jít zjistit co se děje, přeci jen čas si na ni dělám z vlastní vůle, takže by měla být tak soudná a omluvit se pokud nepřijde.