Profesor

9. Staří občas klame

Den se táhl jako smrad na pohnojeném poli v parném dni.
Nedokázal jsem se soustředit byť na jedinou věc a veškeré mé myšlenky vždy končily ve stejných místech.

Co sakra, může Brumbál vymýšlet s Minervou. Jejich podlé taktiky jsou skoro známější než Bradavice a podlost schovaná za laskavosti také. Každý člověk nepotřebuje lásku a přátelé a to oni dva nejsou schopni pochopit. Mají vnitřní pocit viny za to, že jsem několik dlouhých let dělal špeha, nasazoval svůj život za jejich. Primárně Minerva, která se to dozvěděla až v nemocnici u mojí postele.
Její každodenní nasazení aby se na mě alespoň přišla jednou podívat, nebo mi podala vodu bylo přímo odpudivé. Poslední co chce nemohoucí člověk je civět každý den několik hodin na svoji kolegyni se kterou jste nikdy neměli zrovna vřele vztahy.

Několikrát jsem ji to náležitě vysvětlil, že to poslední co potřebuju je mít ji neustále za zadkem, ale stejně se vždycky zjevila v tu nejméně vhodnou chvíli, jako kdyby tušila, že se to zrovna nehodí.

Její ranní chování mi ale nesedělo, nikdy by nenechala žádného studenta ani bývalého bez pomoci. Na to byla až moc měkká a svědomitá, toto byla dominanta Filche. Dokonce mě napadlo, že někdo použil lektvar, ale to bych po tolika letech praxe poznal během prvních pár minut, nikdy nepůsobí dokonale a vždy se najdou alespoň nepatrné rozdíly.

Každý je si zodpovědný za svůj vlastní osud. Nebudu se pokoušet měnit ten její.

Už po třetí si zívla a promnula oči, začínám se bát aby ůnavou nespadla do kotlíku. Nepotřebuju uklízet nepořádek.

„Slečno Grangerová, to pro dnešek stačí."
Souhlasně kývla a bez sebemenších protestů začala uklízet stůl.

Doprovodil jsem ji nahoru do chodby jako vždy.

„Na shledanou v pondělí, profesore."

„Na shledanou."
Odpověděl jsem dívce, která za sebou právě zavírala těžké dveře a pomalu opouštěla můj pozemek. Jakmile prošla ochrannými kouzly věděl jsem, že je pryč.

Sám sebe jsem se snažil přesvědčit, že je mi jedno jak dopadne a co se s ní bude dít. Jediné co mě má zajímat je to, zdali v pondělí ráno dorazí standardně do na výuku jako v minulé dny. Nebudu ji tolerovat žádné zpoždění, na to je můj čas až moc drahý.

Neuběhlo ani pět minut a už jsem si oblékal dlouhý kabát. Počasí bylo škaredé, víte foukal jako kdyby se snažil zfouknout všechnu špínu světa a drobné kapky kyselého deště mi dopadaly na ramena. Litoval jsem, že jsem si nevzal deštník, ale přičarovat si ho na ulici by bylo už moc troufalé.
Minul jsem sousedku z domku naproti, která se na mě jako vždy usmála a špatně nalepená zubní náhrada ji sjela níž než měla, zatáhla menšího psa na vodítku blíž k sobě, aby mě náhodou nekousnul ač vypadal starší než ona.
Vlastně se perfektně doplňovali. Ona byla stará a nohy ji už moc nesloužily stejně jakožto tomu psovi, který vypadal, že ani v nejlepších letech svého života neměl moc elánu.

„Ráda Vás vidím."
Vítala mě s vřelým úsměvem milé babičky, ale stáří občas klame.

„Já vás také."
Pokusil jsem se rychle ukončit zdvořilostní konverzaci a zmizet z jejího dosahu.

„Všimla jsem si, že k vám dochází moc hezká mladá dáma."
S cuknutím jsem se zastavil a otočil zpět na ženu, která se na mě šibalsky zubila.

„To je..."
Vzala mi vítr z plachet. Řekl jsem jí, že pracuji jako správce telekomunikačních sítí a spravují je po celém světě, proto jsem tak málo doma, jelikož cestují a v Mudlovském světě jsem něco jako inženýr. Nemohu ji najednou vysypat, že je to moje studentka. Zvláštně tyhle starší ženy ví vždy co se kde šustne a nepotřebuji řešit, že jsem svoji neopatrností prozradil kouzelnický svět.
Ač by bystorozoři měli alespoň nějakou práci, když je tam teď Potter bál bych se aby ji místo paměti nevymazal půlku města.