Profesor

26. Letvary jsou zrádné

Stála u stolu a nepřítomně míchala lektvar. Podvědomě jsem stále sledoval, zdali míchá správným směrem.
Vrátil jsem se zpět k opravování písemných testů. Stihl jsem proškrtat sotva dvě chybné odpovědi než mě vyrušilo cinknutí.

„Grangerová, věnujete se kotlíku nebo snění?"
Trhla s sebou a svůj zájem přesunula do kotlíku stejně jako konečky hnědých vlasů.

„Já... já."
Začala koktat a kontrolovat obsah kotlíku.

„Jste unavená a ohrožujete nás oba na životě?"
Zvedl jsem se ze své židle a přešel pomalu k ní. Celou dobu mě sledovala váhavým pohledem. V přípravě lektvarů byla sice zdatná a mezi svými vrstevníky dokonce vynikala, ale stále vše v rukou držela nepřirozeně křečovitě.
Postavil jsem se za ni a chytil její ruku do své. Cítil jsem jak znejistěla a ztuhla.

„Musíte do toho dát trochu elegance."
Jemně jsem sevřel její ruku ve své a míchal ve směru hodinových ručiček.

„Uvolněte ten stisk tohle není koště."
Trpělivý tón překvapil i mě samotného.
Křečovité sevření mírně povolila a nechala se vést moji rukou.

„Teď by vás z toho nemělo bolet zápěstí."
Přerušil jsem společný dotek a sledoval její reakci.

„Děkuji."

„Učil jsem vás to celou třídu, ale pravděpodobně jste byla zaměstnaná klepety od pana Pottera nebo Weaslyho."
Tváře ji polila červeň a šibalsky se usmála.

„To je možné. S Harrym ani Ronem jsem na vašich hodinách mluvila jen zřídka kdy."

„Mělo by to být nikdy."
Nevinný úsměv ji rozzářil tvář.

„Možná jen málo zajímavé učivo."
Váhání v hlase nešlo přeslechnout.

„Tak vy umíte i žertovat?"
Ve vteřině pochopila, že jsem přistoupil na její přístup.

„Záleží podle toho jak moc je daný profesor přísný."
Úsměv jsem nedokázal schovat.

„Tak proto se s Hagridem vždy smějete."

„Přesně tak, v matematickém vyjádřením by to byla přímá úměra."

„Čím více benevolentní kantor, tím více smíchu?"
Doplnil jsem ji.

„Ale ne, občas jsme se smáli i s přísnými."

„Křiklan se opravdu mezi přísné považovat nedá."

Hermiona se hlasitě rozesmála a mírným krokem vzad se dostala blíž ke mě. Neuhnul jsem a nechal jsem ji aby se přiblížila téměř ke mě.

„Toho jsem zrovna nemyslela."
Šibalský úsměv ji zdobil tvář, rebelie z jejich dětských let se ji zrcadlila v očích jako tenkrát kdykoliv jako trio vymýšleli všelijaké hlouposti.

Byla tak blízko, že jsem jen podle vůně poznal jaký lektvar právě vařila. Z vlasů ji vycházela směsice přísad, které postupně přidávala do kotlíku. Nedokázal jsem se od té vůně odpoutat společně s její osobitou vůni tvořila návykovou kombinaci.

„Co jste tedy myslela?"
Zeptal jsem se ač jsem předem znal její odpověď.

„Třeba aktuální paní ředitelku."
Odvětila po chvilce přemýšlení, pravděpodobně hledala někoho vhodného koho postavit na moji úroveň vzdělání.

„Máte štěstí, jediný kantor který mě neurazí."
Hraná vážnost v hlase ji překvapila.

Zvážněla a pocítil jsem jak se ji zrychlil dech. Věci, kterých si v běžné komunikaci všimněte jen zřídka prozradí nejvíc.

„Neplánovala jsem vás urazit."

„Já vím, také proto to neberu jako urážku."
Úsměv se ji vrátil během vteřiny.

„Bublá vám to."

„Co prosím ?"
Zeptala se nechápavě div jsem se nerozesmál na cele kolo.

„V kotlíku Grangerová. Na co myslíte?"
Zbytečně rychle se nahnula ke kotlíku a chopila se horlivě zbytku přísad.

„U Merlina, né tak zhurta. Dělejte všechno s rozmyslem."

Přibližující se kroky směrem k učebně mě nerozhodily již podle typického dusotu připomínající stádo slonů jsem poznal o koho jde. Udělal jsem několik kroku stranou a dveře se bez zaklepání otevřely.

„No, Hermiono všude jsem tě hledal."
Vypustil Hagrid z úst mezi jednotlivými nádechy. Bylo znát, že rychlá chůze mu nedělá dobře.

„Ahoj Hagride."
Zahuhňala Hermiona s tvářemi rudými jako krev. Tvořila se provinile jako kdyby nás přistihl při něčem nevhodném.

„Dobrý den profesore, já jsem si Vás v tom šeru nevšimnul."

Idiot, jak by si taky mohl všimnout když je už skoro slepý.

„Hermiono, něco od tebe potřebuju musíš jít hned se mnou."
Hermiona se stále červenajícími tvářemi otočila na mě jako kdyby pohledem žádala o souhlas.

„Musím to dodělat."
Odvětila vážně, ale Hagrid se nenechal odbít.

„Musíš jít hned, jde o tu věc co jsem ti říkal na obědě."
Žadonil Hagrid a snažil se ji pohledem varovat přede mnou.
„Jděte Grangerová, nebo nestihnete vyklubání Hipogrifa."
Čisté zděšení v Hagridově tváři mě dostatečně pobavilo na zbytek dne. Vždy si myslel jak neskutečně je chytrý když kupuje vajíčka v hospodě. Ale informace o obrovi co koupil za celej majlant vajíčko s Hipogrifem oběhly půlku Anglie.
Hagrid i Hermiona na sebe nevěřícně civěli bez sebemenšího pohybu, neschopní slova.

„Tak běžte než si to rozmyslím. Zbytek na vás bude čekat zítra."

„Opravdu to není problém?"
Zeptala se jako kdyby tomu nemohla uvěřit.

„Jděte už."

„Děkuji."

Hermiona si rychle sbalila svou brašnu a vyrazila ke dveřím k Hagridovi. Těsně před dveřmi se otočila s jemným úsměvem mi pokynula.

„Já to vždycky říkal, že to nebude tak špatnej chlap."
Uslyšel jsem z chodby. Hlas Hagrida přerušilo hlasité PŠT z úst mě notoricky známe ženy.