Wrath✓

~Chapter 71~

Jude

Zabouchl jsem za sebou dveře od našeho bytu a v ten moment po nich sjel dolů. Slzy mi stékaly po tvářích a já cítil prázdno ve svým srdci. Peter byl pryč, vzali mi ho a on šel, protože musel. Peter byl ochoten odejít, přičemž já bych za něj dal celý svět, abych ho mohl držet. Obětoval bych všechno, jenže to on nechtěl a to mě ničilo. Žít bez něj se ani nedávalo nazvat žitím a já nevěděl co se sebou. Tohle bolelo, připadal jsem si rozbitý a že už nikdy nebudu stejný jako předtím. Moje ruka přejela po mojí značce, kde se naše duše protly do jedné a to teplo tady pořád bylo, najednou spojený s veškerou tou bolestí a já vzlykl. Nebylo to fér, proč museli vzít někoho tak kompletně nevinnýho. Peter byl ten nejhodnější člověk na tomhle světě a já díky němu byl lepší. Byl naše kotva v tomhle temným světě plných povinností, jeden z mála lidí před kterým jsem mohl být... jenom já. Nechtěl nic víc než moji přítomnost a byl můj největší fanda... tak jako Jax, kterýho jsem jako největší idiot odehnal pryč. Ale jak ho mohl nechat jít tak jednoduše? Jak na to mohl přistoupit? Další vzlyk se mi vydral z hrdla. Oni dva byli to nejlepší co se mi kdy stalo a tyhle lidi mi to vzali jako kdyby o nic nešlo, jako kdyby naše pouto nic neznamenalo a přitom to bylo naprosto všechno. Vzali nám naši osobu. Já si začal tahat za vlasy a nějak v tom najít ten smysl, něco na co bych se upnul, abych se nezbláznil. Můj telefon začal zvonit a já to tak nechal zvonit asi pět minut, jenže ten někdo se nevzdával. Proto jsem to vzal, aniž bych se podíval kdo volal, protože malá část mě doufala, že to byl Jax.

,,Jude" hlas mého otce mě donutil vzlyknout znovu a schoulit se do malého klubíčka. Nešlo mi promluvit, skoro mi nešlo dýchat a tolik to bolelo. ,,Hej jsem tady chlapče, jsem tady."

,,T-tati-" nešlo to, bolelo to, moc to bolelo. Někdo vytrhl část mě a vzal si ji. Jak někdo mohl přežít tuhle bolest?

,,Jude, má je tady" otřásl mnou další vzlyk. Nemluvili jsme spolu od té doby co mi řekly, abych Petera odmítl. Řekly mi, že odejde a měly pravdu... Musely se ohledně toho cítit dobře, jejich syn jim zase řval kvůli vztahu.

,,Přijedeme Jude, já, mamá i tvůj táta a sakra se omlouváme ohledně toho co jsme řekly ohledně Petera. V ten moment nás nenapadlo, že se prostě bál stejně jako ty. Vím, že tohle je na nic načasování, ale my tam pro tebe chceme být, chceš, abychom přijeli?" Bylo mi mizerně, slzy ne a ne přestat a část mě si přála moje rodiče. Potřeboval jsem jejich útěchu, dotek, objetí, a aby mi někdo řekl, že to bude dobrý, i když nebude.

,,P-prosím"

,,To je dobře, protože už jsme na ceste k letišti a máme koupený letenky. Budeme tam co nejdříve." Určitá tíha se zvedla z mé hrudi, ale tu tíhu nahradila ještě větší prázdnota, která mě pomalu ničila zevnitř. Můj mate byl pryč a já nevěděl, jak se s tím smířit.

,,Chceš o tom mluvit?"

,,Ne" jen pomyšlení na našeho nádherného mate mě kompletně drtilo. Nikdo nedokázal pochopit tuhle bolest, kterou se sebou jeho ztráta přinášela. Až na Jaxe, který si procházel tím samým jako já... Nechal jsem ho samotného, dával mu to za vinu jako pitomec a proč? Protože to rozhodnutí dávalo logicky smysl? Rozhodl se jako Alfa a já sobecky chtěl, aby učinil to lepší pro nás. Utíkal bych s nimi do konce svýho života, jen abych je neztratil, dal bych za ně život. Nebylo fér, že za mě udělali tohle rozhodnutí.

,,Co kdybychom ti místo toho řekli o tom, jak tvůj táta omylem vybouchl troubu?" Nečekala na moji odpověď a začala mi povídat o tom co bylo doma, po vybouchnutí trouby, narození nového dítka u jejich Alfy až po drby o nových párech nebo nějakých celebritách. A to všechno mi pomohlo usnout, možná to taky bylo z vyčerpání po všem tom brečení. Jedno bylo jisté, i ve spánku mi bylo smutno.