Wrath✓

~Chapter 73~

Jax

Někdy mi přišlo, že naše rodina byla prokletá. Naše životy spojený s nešťastnými osudy a situacemi. Možná jsme doplácely za všechny hříchy našich předků, ale bylo to doopravdy fér? Bylo mi vůbec souzené být s někým, když jediné co je čeká jsou další překážky? Kdo ví, kdy se nám do cesty postaví někdo další s účelem se pomstít za bolest, kterou jsme přinesli. V mých očích to možná bylo spoustu let od vší té tragédie, ale někdo do tohohle momentu musel trpět našimi činy a pokud ano tak co s tím? Já nechtěl na svých bedrech nosit odpovědnost za bolest způsobenou mou rodinnou, ale neexistovala realita, kde bych se zřekl své rodiny, svého původu. Ať už to znamenalo cokoliv, tak v tenhle moment ve mně nebyla síla to řešit. Ano, moji nejbližší už vymysleli plán, jak dostat Petera zpátky, jenže doopravdy měl být po mém boku? Po boku muže, který nedokáže ani nict říct, když mu chtějí vzít jeho mate, po boku někoho, kdo nedokázal říct miluju tě. A Jude si po všem čím si prošel zasloouží slyšet jak úžasný je, silný, odvážný a tak milující vůči mně a ostatním. Peter je jako Měsíc, jeho tichá přítomnost uklidňující a tak potřebná pro naši existenci, zatímco Jude je slunce, zařící tak prudce s úsměvem, elánem a energií. Jsou nádherní, tělem, duší i srdcem a já netuším, zda si je zasloužím. Do tohoto momentu jsem děkoval bohyni, že mi je dala, ale možná tam pro mě nemělo být místo a já si ho tam vkradl i tak. Možná by bylo lepší jim dát prostor, nechat je jít žít beze mě. Frustrovaně jsem si zatahal za vlasy, chodící uvnitř mé kanceláře ze strany na stranu jako zvíře v kleci.

,,Ksakru" zašeptám tiše, s tím že to ze mě sotva vyjde i přes to že tady se mnou v tenhle moment nikdo nebyl. Všichni zmizeli, dávali mi prostor a já si nedokázal říct o nic jinýho. Upřímně myšlenky samoty mě ničily stejně jako společnosti a tak jsem tady byl v tomhle limbu, příšerně zmatený, unavený a nevyspalý. Nešlo mi bez nich spát, kůže mě svrběla a Hadeon byl ticho... skoro jako by byl pryč. A to mě děsilo do morku mých kostí. Hadeon byl moje kotva, i když polovinu času jenom otráveně vrčel, tady vždycky byl a teď? Být bez přítomnosti mého vlka celou tuhle situaci zhoršovalo. Pot mi sjel po čele a já tvrdě polknul. Bylo mi skoro až fyzicky zle a oči mě začínaly štípat z dalšího návalu slz. Naposledy se tohle stalo po tom měsíci, kdy Levi zmizel a my všichni se s ním začali pomalu ale jistě loučit. Ten moment, co ho táta donesl domů to zlomilo tak nějak nás všechny... Tahle bolest, však byla kompletně jiná, protože tohle šlo na mě. Sakra, další slzy mi začaly stékat po tvářích a já neměl tu sílu je setřít. Přišlo mi jakoby se mi zhroutil svět a všechno na mě začalo dopadat. Veškeré moje noční můry se stávaly realitou– být špatnou Alfou, partnerem a synem. To všechno se stalo a jen mou vinou. Nejraději bych to hodil na Centrálu, ale copak oni mohli za mé impulzivní chování, ve kterém jsem radši následoval svůj hněv a zabil jejich vyslankyni. Kdybych to neudělal neměli by na nás nic, nedostali by Petere, papa by se na mě nekoukal jako na monstrum a smečka by nebyla vystavena nebezpečí. Dexter a Ian kvůli mně přišli o další jejich dítě a celý tenhle bordel teď řešili lidi kolem mě. Mý poslání chránit moje nejbližší se pokazilo kvůli mně.

Začaly se mi třást ramena a i přes neskutečnou potřebu z mýho hrdla nevyšla ani hláska. Možná se ze mě stává náš děda, možná mě jednou tenhle hněv taky jednou pohltí a já zničím všechno co je mi drahý, i když to se už možná dělo. Pot mi stékal po těle, ale i tak jsem se otřásal zimou, špatně se mi dýchalo a najednou mi bylo malátno. Dveře od mého pokoje se rozletěly dokořán a můj pohled spočinul na mých bratrech.

,,Jaxi?" Leviho oči byly zarudlé a já věděl, že to byla další jedna věc na můj seznam věcí, které si nikdy neodpustím. ,,Brácha" se vší silou jsem k nim zvedl svůj pohled ani se nesnažíc zakrýt své slzy. Zabouchli za sebou dveře a přišli ke gauči, na který si já během svého přemýšlení asi pravděpodobně sedl.