Wrath✓

~Chapter 72~

Peter

Táhli mě pryč, drželi mě pevně jako by se báli, že jim v každé sekundě uteču, začnu se vzpírat, vzdorovat, ale já neměl sílu na nic z toho. Bylo to zvláštní, jelikož to v podstatě byla má volba... jít s nimi. Bohyně, však věděla, že já si nepřál nic jinýho než s nimi prožít zbytek svýho života, každou jednu sekundu s nimi jsem bral jako dar a tyhle lidi přišli a zničili to. Doopravdy zničili tu nejlepší věc v mým životě, protože mě viděli jako hrozbu, ošklivý monstrum, který je dobrý držet si blízko. Moje oči dopadly na moje ruce, mohl bych vypustit svoji magii, pravděpodobně je i zabít, ale k čemu by mi to bylo? Začalo by to jenom další válku a v mojí paměti to této chvíle žije, loučení mých otců, když šel táta bojovat. Slzy mých sester a moje vlastní pocity při smrti Violet. Nemohl jsem dopustit, aby tohle někdo musel cítit kvůli mně, jenže to nebylo fér. Moji mates v mém životě nebyli dost dlouho a já se jich musel vzdát. Ublížit jim znamenalo chránit smečku a to já udělal... dal jsem přednost ostatním. Slzy mi začaly stékat po líčkách, moji mates, naše pouto, můj život. Přišel jsem o to během několika minut a tihle lidi se nezajímali.Nezajímá je, že právě vzali někomu jejich mates, že oddělili lidi přislíbený bohyní, moje dva muže, co mi připomněli jak zábavný život dokáže být, když po boku máte někoho, kdo se stará. Hlasitý vzlyk se mi vydral z hrdla, když mě strčili do auta a to auto se rozjelo. Pryč od mého domova, rodiny a mých mates. Část mě tam zůstávala a to prázdno zaplnila bolest, protože tohle mohlo být naposledy co jsme se viděli, co jsem je líbal, držel, hladil, mluvil s nimi. Všechno tohle bylo naše naposledy. Magie mi začala nepříjemně bublat pod kůží a já si až v tuhle chvíli uvědomil, že od té doby, co jsme byli oficiálně spolu se tohle nestalo. Moje magie vždycky začala šílet, když jsem se necítil v bezpečí... Oni se stali moje útočiště. Moje kůže mě začala svědit a pot mi sjel po krku, bylo to znamení, varování od mého těla, že magie právě velice velela.

,,Neublížíme ti" já k nim zvedl své oči s nedůvěrou, protože tady nebyl nejmenší důvod jim věřit a bude mi jedno, co mi kdy řeknou nebo udělají. Já jim nikdy věřit nebudu. Jak bych taky mohl? Zradil bych tím všechny, na kterých mi kdy záleželo. Bylo mi z tohohle všeho kompletně na nic a já nevěděl co si počít s touhle ztrátou.

,,Nemáš se čeho bát" až na to, že tyhle lidi se usmívali, když mě táhli od mých mates. Vyžívali se v bolesti druhých a mně bylo jedno co kdy naše smečka udělala před třiceti či více lety. Jax byl nová Alfa a byl to ten nejvíce starostlivý muž na celé planetě, který by za své milované položil život a Jude vždy dokázal zůstat v každé situaci otevřený. Doplňoval naši komunikaci, představoval mě novým věcem. Co bez nich budu dělat? Magie mi začala prskat pod kůží a já se snažil nezačít kňučet, protože to bolelo. Bylo to jako by s každým dalším metrem mé tělo protestovalo proti naší vzdálenosti a já se musel přiznat, že bych se nejradši té bolesti oddal. Možná že jít s nimi nebylo tak dobré rozhodnutí, možná jsem to měl nechat na mých mates, kteří by mě nedali. Viděl jsem to na nich, tu nevůli ustoupit před tlakem od centrály. Obzvlášť Jude vypadal celou jejich přítomností kompletně nezasažen, jako by spíš hleděl na někoho s žádnou autoritou a to mi jen dávalo další důvody proč ho milovat. A Jax, který ze mě nechtěl dostat jenom Lunu, oba dva mě brali totiž jako víc a to já bral jako definici lásky. Miluju tyhle muže jako nic na týhle planetě a snažit se vysvělit veškerý mý pocity mi přijde nemožná, protože uvnitř mě hořel tenhle pohlcující oheň. Bohyně tady neexistovala realita, kde by mě nechali jen tak jít. Možná mi to dovolili v tenhle moment, ale oni si pro mě přijdou. Vím to. Milujeme se až moc, aby nás tohle rozdělilo. Nikdo ani centrála nemůže zničit to co mezi sebou máme a tahle jediná myšlenka, dokázala uklidnit moji magii.

Nepotřeboval jsem centrále dávat další munici vůči sobě a výbuch magie by jim dal mnohem víc než to. Já mým mates koupil čas, abychom nemuseli jít do války a zbytek už zůstal na nich, což bylo sobecký. Čekání na mý mates bylo to jediný co mi zbývalo. Hrát podle pravidel Centrály a snažit se přežít bez mých osob.