Wrath✓

~Chapter 78~

Peter

Moje hlava byla položená na Jaxově hrudi a já vnímal jak jeho srdce bilo v příjemném tempu. Zjištění toho, že nám Jax téměř zemřel otřásla s mým životem a já si uvědomil, jak moc jsem byl ve skutečnosti na mých mates závislý. Stali se součástí mě, doplňovali část mojí duše a jen jejich přítomnost dokázala rozjasnit tu nejtemnější situaci na planetě. Slzy se mi natlačily do očí a já se je zoufale snažil zatlačit zpět, protože my si tímhle vším již prošli, vedli jsme spolu konverzace ohledně našich pocitů vůči této situaci a my všichni se určitým způsobem dostávali přes to trauma. To ale neznamená, že by to všechno zmizelo, pořád tady byla ta realita, že náš mate téměř zemřel, centrála mě využívali vůči jejich experimentům a Jude ztratil málem nás oba. Všechny z nás to zasáhlo a ovlivnilo, přičemž já si přál, aby to už bylo za námi, i když tak život prostě nefungoval. Všechno to tady stále bylo.

,,Petere" chraplák naší nádherné Alfy mě probral z mého přemýšlení, a když můj pohled dopadl na jeho tvář tak mi zrudly líčka. Nebylo tajemstvím, že Jax byl extrémně atraktivní muž, s těmi jeho čokoládovými oči, rozcuchanými černými vlasy a nádhernými rty, které lákaly k políbení. Byl nádherný a jenom náš. Pořád mě hrozně překvapovalo, že se z mé reality, kde nikdy nebudu mít mate stalo tohle. Mám ve svém životě dva muže kteří mě milují a jsou jenom moji. Navíc mi to přijde tak komické, že zrovna mě dala bohyně jak Alfu tak i Betu. Nehodlám si stěžovat, ale zničilo mi to představu o tichém životě, někde mimo dění smečky a dál ode všech problémů. Za nic bych je nevyměnil, jen to bylo úsměvné.

,,Jaxi" pronesu s úsměvem na rtech a on se ke mně sehne, dávajíc mi malý polibek, který si já vychutnal. ,,Miluju naše rána" i přes Judovu neschopnost se zvednout z postele, ano náš mate stále spinkal jako malé nemluvně a já se nad tím mohl jenom smát. Tahle seriózní Beta, s autoritou a schopností uklidnit všechny Podbety jedním slovem byla po ránech tahle naštvaná verze, která odmítala existenci budíku. Já se k němu otočil a dal mu jemnou pusu na čelo, jenž s ním samozřejmě ani nehla. Možná bych se měl přestat tak divit.

,,Půjdu udělat snídani, myslíš, že by jsi Juda mohl za patnáct minut probudit?" Jaxovi se do očí vloupalo, jak moc našeho mate nechtěl budit, ale já věděl, že tyhle dva workoholici by radši zemřeli než přišli pozdě. Zvlášť když byli docela dlouho mimo a teď se oficiálně měli vrátit do svých pozicí. Navíc dneska byl můj první den se Sandrou, Jude s ní promluvil a prý byla víc než nadšená z nového člověka do jejího oddělení a já se upřímně ohledně toho všeho cítil taky dobře. Jen ta představa, že každý den nebudu čekat na své mates a budu konečně něco dělat byla dobrá. Přišel jsem si vůči nim tak trochu pozadu, oba dva moji mates si našli své místo ve světě a já možná udělal první krok k tomu, abych se našel.

,,Miluju tě!" s tím vylezu z postele od Jaxe, který si přitáhl Juda k sobě a ten se k němu ihned přitulil, což byl jeden z těch nejnádhernějších pohledů a nejlepší na tom bylo, že tohle bude můj život, už navždy.

Já tak udělal naši ranní rutinu, kdy jsem si vyčistil zuby, narychlo připravil snídani a pustil si k tomu všemu hudbu. Snídaně spadala na starost mně, oběd byl společný se smečkou a večeře spadala na toho, kdo se domů vrátil jako první, což jsem většinou byl já. Nevadilo mi to, vlastně vaření byl jeden z mých projevů jak jim ukázat svoje city a ne nadarmo se říkalo, že cesta k srdci vede přes žaludek. Dvě ruce se obmotaly okolo mého pasu a já vzhlédl k Judovi, který měl stále zavřené oči, vlasy do všech stran a kruhy pod očima, i když jsme včera šli spát v deset. Náš mate by mohl prospat klidně deset dní a pořád by byl unavený.

,,Nesnáším rána" zašeptal mi do ramene a já se nad tím musel usmát.

,,Já vím, vždycky je to naprostá bolest dostat tě z postele." Jude tiše zanadával a jemně mě kousl do ramene.