Jsem Marie Černá. Mám syna, přítele hokejistu, peněz dost... Všichni si myslí jak mám úžasný život a rodinu. Není tomu tak. Kvůli Adamovi, příteli, jsem musela toho hodně ztratit. Téměř i malého. Jeho jsem ale neztratila. Ovšem si přežívám peklo. Ad...
Mery: Adam skoro na nás ani nečekal ale venku už čekali lidi, takže musel. Samík i já jsem se ho bála. Už jsem znala, že zuřil. To se i potvrdilo, protože když jsme přišli domů, tak jsem hned schytala pořádnou facku až jsem se praštila o skříň. Malej se lekl a schoval za botník. A- ,,Ty ku**o co to mělo být?!" M- ,,Cco?" nedělala jsem blbou. Bylo xyz věci kvůli kterým mě znovu napadl. A- ,,Na tom stadiónu! Kluci viděli jak jsi tleskala když jsme prohráli!" dal mi ještě jednu a chytil pod krkem. S- ,,Ne!" zakřičel no když se na něj Adam kouknul, tak se zpátky schoval. M- ,,Nech ho." říkala jsem z posledních sil, když jsem viděla jak zlostně se na něj koukal A- ,,Tohle se stalo naposed.... A ten harant už nebude jíst na stadionu! Taková ostuda!" a to, že biješ svou holku není, jo? Dal mi poslední a pustil mě. Hned jsem se zvalila na zem a Samík byl i s pláčem u mě. M- ,,Jsem v pořádku broučku." obejmula jsem ho a dala pusu na hlavu S- ,,Já se ho bojím." M- ,,Promiň." šepla jsem a snažila jsem se uklidnit jak jeho tak i mě protože jsem byla furt oklepaná. Nakonec jsem se ale zvedla a šla do kuchyně nám dát alespoň vodu. Pak jsme uslyšeli jeho hlas. A- ,,Jdu, nečekej mě doma." řekl hnusně a už ho nebylo. Konečně. A rozhodně na něj čekat nebudu. Už dlouho na něj nečekám a spíše se bojím kdy se vrátí. Neskutečně jsem si vydechla. M- ,,Co si dáš k večeři?" S- ,,Vajíčko." M- ,,Dobře." usmála jsem se a pohladila ho. Po půl hodince jsme byli po večeři. Šla jsem s ním do pokojíku, kde jsme si hráli. Už má věk na to aby chodil do školky ale Adam to zakazuje. Bojím se, že nastane povinná školní docházka a sociálka nám ho vezme. I když... Možná by to bylo pro něj lepší. Vždyť jaký má život? Strach, jedným slovem. A taky neskutečně neschopnou mámu😓 Když jsem ho uložila spát, tak jsem seděla ještě v obýváku. Nevěděla jsem moc co dělat. Nakonec jsem vzala mobil a napsala Ondrovy. Jsem asi šílená ale vždy když vyhraje, tak mu napíšu. Nikdy ale neodpoví. Dnes jsem měla ale slabou chvilku, takže kromě gratulace jsem ho prosila o setkání. Nedávala jsem tomu velkou šanci, takže když odepsal zůstala jsem hodně překvapená.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
David: S klukama jsme byli v baru a slavili. S Ondrou jsme byli u jednoho stolu a povídali si. Nebo do doby než mu někdo napsal. O- ,,Hele zase píše. Chce se setkat." řekl se smíchem a napil se D- ,,Kdo?" O- ,,Ségra." D- ,,Aha... Ale... Mohl bys udělat výjimku." O- ,,Ti hrabe? Chci mít od ní klid." a právě v tenhle moment mi napadla nejšílenější věc. D- ,,Půjdu já. Řeknu jí ať dá klid a vše." O- ,,Proč." D- ,,Protože chci taky klid a neposlouchat jak jí proklínáš." zasmál jsem se. Důvod byl jinej. Nevím jakej ale cítil jsem jiný důvod. O- ,,Tak fajn." odepsal jí a otočil na mě ,,Napíše kdy a pošlu ti." D- ,,Ok." Proč to David navrhl? A jak dopadne setkání dary?
